Hadamczikovi kluci aneb smutno je z českého hokeje

Tohle je smutná zpráva o stavu mládežnického hokeje v Česku. Snad ani ne tak proto, že starší dorostenci rakouského Salcburku, kteří si před sezonou vyprosili účast v české extralize, aby tu okusili těžší zápasy než doma, teď po šesti duelech mají 18 bodů a skóre 43:3. Ani ne proto, že se ze své víkendové zastávky v Brně vracejí za hranice s výhrami 11:0 a 7:0. Smutné je to, co na tribuně malého brněnského zimáku slyšíte.

Stojí tu Alois Hadamczik, bývalý kouč hokejové reprezentace, usrkává kávu a hledí na led, na kterém v salcburském mančaftu hrají i jeho dva vnuci. Především on je přesvědčil, aby v létě opustili Spartu a vydali se do Rakouska.

Do země, která je pro našince z hokejového pohledu k smíchu.

Padá další gól. Marcel Barinka, jeho vnuk, je v objetí spoluhráčů a děda Alois dlouze vykládá: „Systémem, který tu děláme, český hokej pohřbíváme. Ale nikdo to nechce slyšet. Mám diametrálně odlišný pohled na rozvoj našeho hokeje, než jak ho vede Sláva Lener (šéftrenér svazu) a ti novodobí trenéři. Máme se učit od předků. Vytvořili jsme Martince, Holíky, Jágry. Byly tu sportovní třídy, ale my je zbourali, zametli a teď jen slibujeme. Chceme pořád kanadský styl kouče v hledišti s vysílačkou, rozšiřujeme realizační týmy, jenže kopírujeme něco, co nesedí do naší mentality.“ bodu proti favoritovi, cítíte z něj: Pojďte, urveme všechny tři!

Ale pokud Sparta o něco přichází, nejsou to v první řadě body nebo peníze. Ve hře je teď daleko víc: pověst, kterou si desítky let pracně budovala. Měla na ní založenou image, říkalo se, že je železná, nezdolná, sebevědomá.

O tom, jak hokejový Salcburk dominuje české lize staršího dorostu a proč Alois Hadamczik raději poslal rozvíjet své vnuky do Rakouska

Uběhla minuta. Během ní Salcburk nedal Kometě v pásmu vydechnout a vy si říkáte, jestli z Hadamczika nemluví zášť a nezůstává v něm pocit křivdy z tři roky starého předčasného konce u národního týmu. On ale ukáže směrem k ledu na svého druhého vnuka, Filipa Hadamczika.

Logicky ho zná od jeho prvních hokejových kroků, křižuje republiku a teď i Rakousko, jak to jen jde, aby ho viděl v zápasech. A říká: „Je pro mě neskutečné, jak se za tři měsíce v Salcburku zlepšil v technice holí, při hře s pukem, myšlením. Najednou tvoří. Tak se ho ptám: Co ti říká trenér? A on: Ať hlavně nevyhazuju puk, ať zkusím něco vymyslet. Pro mě je zarážející, že v Rakousku nutí hráče tvořit, zatímco u nás je učí: Vyhoď, zahoď. My tvoříme jenom čtvrté checking lajny. Klukovi, kterému se nepovede klička, vynadáme a on raději zahodí kotouč. Naopak v Salcburku ho posadí, když čtyřikrát zbytečně odpálí puk, než aby něco vymyslel. Říkají: Ukaž, jestli máš ten hokej vůbec v hlavě.“

Když ta slova po zápase tlumočíte salcburskému kouči Teemu Levijokimu, kývne hlavou a řekne, že je to samozřejmost. Filip Hadamczik dovysvětluje: „Máme mnohem víc tréninků než v Česku a je k nim i jiný přístup. Trenéři po nás nechtějí zahazovat puky, ale abychom s nimi hráli.“

Pokračování na straně 19