S MÓDOU ode dna
Módní kousky z designové dílny Metráž sice mají rukopis českých návrhářek, ale zároveň v sobě nesou příběhy žen v sociální tísni, které je vyrábějí. Projekt, který spolu s kamarádkou vymyslela divadelní režisérka a terapeutka Kateřina Jungová, pomáhá žená
Divadlo a bezdomovectví. Jak to jde k sobě?
Docela dobře. Vyzkoušela jsem si to před pár lety, kdy jsem dělala dokumentární divadelní představení Ony. Vzniklo na základě příběhů žen bez domova. Ty dámy v něm dokonce i hrály. Bylo to emocionálně silné. A bylo skoro pořád vyprodáno. Proč už se nehraje, když bylo úspěšné? Dokumentární představení tohoto typu nejde hrát pořád. Má kratší životnost, protože ti lidé na jevišti prožívali kus vlastního života, ale ten se mění. Nehercům se těžko hledá důvod hrát o něčem, co už je jinak. Dokument jako film chápu. Ale v divadle si ho moc neumím představit. A přitom může být autentičtější než ten filmový. Vždyť i sami tvůrci filmových dokumentů někdy přiznávají, že s realitou manipulují. Jasně že na jevišti nezachytíte okamžik tak, jak to dokáže kamera. Ale v našem případě to vyvážil fakt, že ty dámy daly do představení vše, co v životě prožily, takže to celé bylo velmi hluboké a někdy drsné a kruté. Který z osudů vás nejvíce zasáhl? Nelze vybrat jeden dva. Mnoho žen, které jsou na ulici, to mají v životě špatné už od dětství. Žádné zázemí, zato spousta násilí, zneužívání, závislostí... Jedna žena se v představení vypořádávala s otcem alkoholikem, který ji i bratra surově bil, druhá měla tak agresivního manžela, že ji vyhodil z okna nebo topil v lavoru. Ale najdou se i subtilnější příběhy. Třeba mladá žena, která v sobě řešila vztah ke dvěma matkám. Biologické a adoptivní. Bylo pro ni těžké to vybalancovat. Proč jste se pustila zrovna do takového druhu divadla? Studovala jsem na divadelní fakultě režii a dramaturgii a v určitou chvíli mě přepadl pocit, že umění dělám vlastně jen pro sebe. A to mi připadalo málo. Proto jsem se pustila do divadelních projektů se sociálním přesahem. Vytvořila jsem třeba představení pro děti z dětských domovů, jehož součástí byly workshopy, kde děti něco vytvořily a my to potom začlenili do představení. Jako součást diplomky jsem zase dělala projekt o lidském těle, ve kterém mimo profesionálů účinkovali také fyzicky a mentálně postižení lidé nebo senioři. Další z divadelních dokumentů, na kterém jsem se podílela, se týkal lidí, kteří sklouzávají k životu na ulici, ale ještě pořád tam nejsou, protože velmi usilovně bojují. Jmenoval se 4. svět. Tím názvem jsme chtěli poukázat na to, že kromě toho nejchudšího, takzvaného třetího světa v rozvojových zemích, existuje svět chudých i mezi námi, v naší bohaté společnosti. Vy do toho světa pravidelně nahlížíte. Co tam vidíte? Že chudoba opravdu existuje. A že i když hodně pracujete, tak můžete být chudá jako kostelní myš. Stačí mít mizerné rodinné zázemí, nízké vzdělání, být v seniorském věku nebo patřit k nějaké etnické menšině. Teď máme v Metráži Romku, která je sama se třemi dětmi. Legální, slušně zaplacenou práci téměř nemá šanci sehnat, i když je pracovitá a spolehlivá. Co má taková máma dělat, aby svoje děti uživila? Pořád