MODRÁ JE DOBRÁ

Celé léto se na sítě slétaly záběr y z dovolených jako pestrobarevní motýli. Bližní sdíleli záběry fascinujících přírodních scenerií a selfíčka s impozantním pozadím.

Facebook a Instagram v létě zaplavili „samý krásný voňavý lidičky“v cyklistickém, před hospůdkou s jídlem a nápoji nebo v objetí přátel po úžasném výkonu. I slunce za nimi zapadalo tak nějak víc romanticky. Nikdo asi nezabloudil, nikdo neprudil, všichni měli svačinu tak akorát. Já fakt nevím, jak to ty lidi dělaj.

U nás to probíhalo s výlety na vypůjčené chatě takhle: Vyšli jsme s rukama nad hlavou skrz gigantické kopřivy za potokem.

Když jsem chlapečkovi dostatečně oslintala žahance, trefili jsme modrou a po chvíli výstupu dosáhli prvního cíle, Sládkovy křišťálové studánky. Byla bez vody. Suchá jako vtip puberťáka.

Mikuláš začal kňourat a dvě dospívající slečny zrychlily tak, že dál už jsem viděla jen jejich záda. Pod každým svahem vzdychly „Ty vado, to je ale krpál!“a pak plně zabrány do hovoru se vznášely vzhůru.

Jdeme určitě blbě, protože kamarádka, která mi cestu k vodní nádrži poradila, by přece do krpálů v horku NIKDY NELEZLA! Mikuláš nechtěl jít do kopce, chtěl domů, na vlak (železnice tudynikdynevedla), chtěl tátu (za volantem), zatímco holky s chichotáním běžely vpřed a mně se udělaly puchýře.

Cíle jsme dosáhli. Koupali jsme se úplně sami.

(To by byla fotka, kdybych na ni měla náladu!)

Děti seděly na břehu a tiše žvýkaly chleba. Svačina byla strašně malá. Naivně jsem počítala s nanuky a fidorkou v místní hospodě, ale český venkov je díky EET a globálnímu vymizení konzumů a hospůdek neposkytuje. Všude rostou supermarkety, ale na venkově v lesích je vyprahlo jako ve Sládkově studánce a v naší puse.

Najednou se nebe temně zatáhlo a zvedl se prudký vítr. Úprkem jsme se hnali k lesu.

Nezmokli jsme. Vydáváme se po modré zpátky a Mikuláš téměř celou cestu uběhl. Žádné výmluvy na krátké nožičky. Vize návratu na chatu ho asi nadnášela.

(Další promarněná šance na FB?) Modrájedobrá. Druhý den se nám povedlo sbalit o půl hodiny dřív, přestože jsem namazala dvakrát víc chlebů. Skvělé! Těsně před odchodem Mikuláš rozbil hrnek mlíka a rozjela se tradiční scénka: Neuklidím to, uklidíš... Divačky přešlapovaly s batohy na zádech a já nevěděla, jestli vyletím rovnou z kůže, nebo na koštěti, které samo střepy nezametá.

(Že by děti daly na YouTube video „Podivná smrt matky on-line“?)

A opět hore kopcom, mapu nepotřebujeme. Míříme na Kohoutov. Peterská studánka naštěstí nevyschla a za ní při stoupání Miku řeší, jaký má ta námaha smysl. Potím se a svěží holčičky mé poutavé vyprávění o Kohoutově a kapli zasvěcené knížeti Jeronýmovi asi vůbec nezajímá, protože hospoda s nanuky tam není. O co víc jsme bloudili, o to víc jsme vymýšleli hry, které neotráví předškoláka a dvě slečny.

Kohoutov jsme nenašli. Ale v cíli – v našem případě tam, kde se rozbalí svačina – kvůli tomu nikdo neplakal.

(A okousanej chleba by si holky fakt na Instagram nedaly.)

Zdobit v lese budeme jen sítě pavoučí, ne sociální. Není tu signál a hlavně, čím bychom se chlubili? Že sedíme na kameni a hrajeme slovní fotbal? Našli jsme dva ohryzané klouzky (že bych odstartovala Houbovou FB sezonu?) a ve strašném slejváku se vrátili domů.

Kašlu na facebookové fotoiluze a přiznávám, že můj milý s mapou a Google trasami v mobilu dosáhne i vyšších cílů, než je rozbalená svačina. Mně zas jdou dobře bludná dobrodružství, během nichž se děti naučily poznat otakárka fenyklového, několik vážek a kytek, taky se rozdělit o zbytek vody ve flašce a hlavně dávat bacha na cestu, protože s maminkou jeden nikdy neví...