Vídeň chápe náš odpor ke kvótám
„Rakousko jako jedna z prvních zemí pochopilo, že kvóty nejsou řešením,“říká bývalý velvyslanec Sechter.
Před pár dny ukončil svoji misi v Rakousku. Z rakouských voleb tuto neděli nemá Jan Sechter žádné obavy, i kdyby se dostali do vlády extrémní Svobodní. „Rakouští Svobodní už nejsou protičeskou stranou,“tvrdí.
Byl jste pět let velvyslancem v Polsku a další čtyři roky, do září tohoto roku, v Rakousku. Je střední Evropa nemocnou částí Evropské unie?
Určitě ne, nemoc se dá charakterizovat podle určitých parametrů, a střední Evropě se ekonomicky daří, nezaměstnanost klesá...
Politicky to platí taky?
To, že některé země nesplňují očekávání některých západoevropských států nebo tamních zavedených politických tradičních stran například tím, že neakceptují některé návrhy EU nebo navrhují svoje, to je fakt. Ale okamžitě to klasifikovat jako nemoc celého regionu, to určitě ne.
Před rokem ta část evropských politiků, která pokládá střední Evropu za problematickou část Unie, trnula při rakouských prezidentských volbách, v nichž se utkal bývalý lídr Zelených Alexander Van der Bellen a kandidát radikálně pravicových Svobodných Norbert Hofer. Teď je necelý týden před rakouskými parlamentními volbami zdánlivě úplný klid a žádná nervozita. Proč?
Rakouská prezidentská volba, navíc opakovaná, a její polarizace v sobě symbolizovala, kam se může Evropa dál ubírat, a každý si tam mohl najít to svoje. A proto byly zřejmě rakouské volby hlavy státu tak sledované. Parlamentní volby jsou něco jiného, tam jsou možné tři varianty koalic tří nejsilnějších stran, tedy lidovců, sociálních demokratů a Svobodných. Je to takové každý s každým.
Ale před sedmnácti lety byly kvůli vstupu Svobodných do vlády vyhlášeny státy Evropské unie vůči Rakousku sankce.
To si dnes už málokdo pamatuje.
Jsou dnešní Svobodní jiní než v roce 2000, nebo je jiná Evropská unie?
Ta strana se rozdělila, její symbol Jörg Haider zahynul, má z velké části nové představitele, takže z tohoto pohledu je to jiná strana.
A platí to i o její politice?
Určitě se jí povedla jistá vnitřní kultivace, povedlo se jí zbavit těch věcí, které tehdy vedly k sankcím.
Takže Svobodní už nejsou nahnědlá strana koketující se sympatiemi k nacismu?
Nahnědlá, to je váš termín. Svobodní jsou pečlivě monitorováni dalšími rakouskými politickými stranami, a kdyby k něčemu takovému docházelo, tak by to nepochybně bylo využito v kampani proti Svobodným. A v porovnání s rokem 2000 nebo 2001 ten monitoring skutečně dopadá jinak. Strana prostě prošla vnitřní kultivací, vládne už dva roky v koalicích ve dvou spolkových zemích a zbavila se i těch dřívějších antičeských prvků. Primitivní antisemitismus nebo pokus vyhrotit antijadernou kampaň proti Česku, to už se prostě nenosí.
Protiuprchlickou a antiislámskou stranou ale Svobodní asi zůstali, ne? Kdo jsou dnes její voliči?
Na rozdíl od AfD v Německu nejsou Svobodní stranou jednoho tématu. Přejali mnoho prvků z bavorské CSU, mají velmi silný sociální akcent, což zabírá na část obyvatel, kteří pociťovali čtyři roky hospodářské stagnace, jež skončila teprve nedávno. A pokud jde o imigraci, jsou v Rakousku přítomny dva prvky. Ten první, který velí pomoci, jako například Rakušané pomohli našim lidem v roce 1968. Zároveň ale vždy platilo, že Rakušané musí mít pocit, že to mají pod kontrolou. Na této druhé rovině vyrostli během minulých dvou let Svobodní od dvaceti k dnešním téměř třiceti procentům. Ale za jenom antiimigrační stranu bych Svobodné neoznačil.
Rakousko přijalo v těch krizových letech 2015 a 2016 nejvíce migrantů na počet obyvatel v Evropě, víc než Německo. Jak to Rakušané zvládli?
Vytvořili systém vnitřní redistribuce migrantů, 1,5 % obyvatel pro každou obci, aby se nesoustředili ve velkých městech, která jsou pro migranty z různých důvodů aktraktivní. Ale ten na Rakousko obrovský počet byl něco, co Rakušany vykolejilo. Natolik, že si řekli, že musí dostat migraci pod vlastní kontrolu.
Jak moc nám Rakušané vyčítají, že jsme Vídni, na rozdíl třeba od Slovenska, které ubytovalo tisíce žadatelů o rakouský azyl v Gabčíkovu, v té největší krizi nepomohli?
Ze začátku ty výčitky skutečně zaznívaly. Ale Rakousko na druhé straně jako jedna z prvních zemí pochopilo, že kvóty nejsou řešením, pokud není vnější hranice pod kontrolou. Velká spolupráce s Rakouskem se uskutečnila na Balkáně, kdy právě Rakušané a země visegrádské čtyřky pomáhali uzavírat s policisty „balkánskou cestu“. Pomáhali nám i v odvrácení rizika, že proud migrantů do Německa půjde také přes Prahu.
V Česku je zvláště teď před volbami obrovská vlna averze a strachu z muslimů, migrantů z muslimských zemí a islámu. Vy jste žil čtyři roky ve Vídni, kde žije muslimů několik set tisíc. Cítil jste se tam v nebezpečí?
To určitě ne. Imigrace muslimů je pro Vídeň věc, kterou zažívá desetiletí, umí s ní zacházet a problémy řešit. Přesto i ve Vídni měli problém s radikalizací mladých muslimských přistěhovalců, například u druhé generace albánských uprchlíků z Kosova. Stovky Rakušanů rekrutoval Islámský stát pro boje v Sýrii a v Libyi.
Má lídr lidovců Sebastian Kurz šanci stát se novým spolkovým kancléřem?
Ano, on začínal svoji raketovou kariéru právě jako náměstek vnitra pro integraci. Má ale všechno, co má politik mít – talent, schopnost hovořit s lidmi a také jako ministr zahraničí dokázal úspěšně vrátit Rakousko do mezinárodní diplomacie a má po čtyřech letech úspěšnou bilanci.
Blíží se sté výročí vzniku Československa. Mají nás Čechy Rakušané pořád za zrádce monarchie?
Rakušané jsou stále více identifikovaní se svojí republikou, a to včetně těch částí Rakouska, které třeba ještě před dvěma desítkami let plakaly nad koncem monarchie a zmenšením říše. I Rakušané proto budou příští rok slavit a otevřou k tomu ve Vídni své muzeum moderních dějin.
Je důvodem té znovunalezené rakouské národní hrdosti i to, že jsou dnes bohatší a úspěšnější než Německo?
Rakušané vždy chtěli být ve všem lepší než Němci a hodně to prožívají. Pokud jde o konkurenceschopnost, tak Rakousko vždy kouká na to, aby drželo krok s Německem nebo bylo lepší. Menší prostě musí být vždy tím lepším.
Pojďme teď k Polsku, kde jste strávil před Rakouskem pět let. Míří Polsko k autoritativnímu státu?
V některých ohledech ano. Ale důležité je i to, jak takový autoritativní prvek akceptuje obyvatelstvo. V Polsku například převládlo zoufalství nad nečinností plně autonomních soudů. I já jako diplomat jsem zažil, jak se tam devět let řešil případ jedné české firmy. Z tohoto pocitu vznikne to, že lidé podpoří někoho, kdo řekne, že soudy „srovná“. Když nevíme, jaká byla situace, v níž bylo soudnictví předtím, tak to vypadá jen čistě autoritářsky.
Máme zůstat s autoritativně se vyvíjejícím Polskem a Maďarskem ve Visegrádu, nebo se raději soustředit na spojenectví s Rakouskem a Slovenskem ve Slavkovském trojúhelníku?
Soustředil bych se na oboje. Díky Slavkovu ale máme Rakousko jako nového spojence, s nímž jsme našli mnoho společných zájmů, například dopravní a energetickou infrastrukturu nebo situaci na Balkáně.