KOLEGOVÉ MĚ BRALI za chybu v matrixu
Dvacet let byla manažerkou v soukromé firmě. Ve čtyřiceti udělala Svatava Maradová životní kotrmelec: vystudovala dvě vysoké školy, porodila třetí dítě a stala se šéfkou Státního pozemkového úřadu. Dojížděla z Moravy, přespávala na ubytovně a flotilu dáms
NPrvní rok a půl jsem byla pořád v práci, na ubytovnu jsem se vracela tak zdecimovaná, že jsem šla rovnou spát.
ač jste si ve státním sektoru nezvykla? Když něco nefunguje v malém týmu, lidem to vysvětlíte a změna nastane relativně rychle, ale ve velké organizaci, navíc ve státní správě, která je v našich podmínkách spíš konzervativní, trvá všechno déle. Věděla jsem, že leccos půjde pomaleji, byla jsem připravená, že budu muset zlomit odpor zaběhnutého systému, ale přiznám se, že jsem si myslela, že v roce 2017 budeme dál. Než jste se stala šéfkou pozemkového úřadu, vedla jste úspěšnou firmu. Proč jste se rozhodla odejít ze soukromé sféry? Byla jsem téměř dvacet let v jedné firmě. Všechno fungovalo a klapalo, ale já se cítila vyhořelá, chyběly mi nové podněty, měla jsem pocit, že mě už nic nepřekvapí ani neposune dál. Potřebovala jsem nové impulzy, nové lidi a klidně i nové problémy. Hlavně změnu. I kdyby měla přinést komplikace do mého pracovního i soukromého života, což přinesla, ale jsem ráda, že jsem ten krok udělala. Této změně předcházelo ještě vaše rozhodnutí dodělat si v 36 letech vysokou školu. Vystudovala jste dálkově zemědělskou univerzitu a pak ještě management. Proč jste měla potřebu jít studovat? Vedla jsem firmu a byla jsem úspěšná manažerka, přesto jsem cítila jako handicap, že nemám odpovídající vzdělání. Navíc jako žena v oboru, kde jsou většinou muži, jsem chtěla víc věřit sama sobě a vzdělání vám sebevědomí dodá. Taky širší přehled, souvislosti. Studovala jsem genetiku, biochemii, anatomii, detaily si člověk nezapamatuje, ale všechno se spojí do systému znalostí, který je nesmírně cenný. Jako dospělý člověk si víc uvědomujete, co od vysoké školy chcete, a asi jsem to potřebovala i pro svoje ego. Jako dálkaři jsme byli skvělá parta, vzájemně jsme se podporovali, dodnes se vídáme. Jasně, několik let jsem neviděla televizi, o víkendech jsem se učila, ale stálo to za to. Zmínila jste mužský svět svého oboru. Setkala jste se s nějakým despektem nebo nespravedlností jako žena? Když jsem byla mladší, tak ano. Ale byla to asi kombinace mládí, ženství a absence odpovídajícího vzdělání. Během pár let jsem si vytvořila mechanismus, jak dosáhnout respektu. Nestřílím od boku, nejdřív si zmapuji situaci, posbírám informace z různých stran, až pak se rozhoduji. Aby si žena získala respekt, musí na tom většinou zapracovat víc než muž, ale věřím, že se mi to alespoň trochu povedlo. A taky jsem starší, bude mi brzo padesát, respekt přichází i s věkem a zkušenostmi. Máte dvě dospělé děti a před osmi lety se vám v novém vztahu narodila holčička. V době, kdy jste studovala. To jste si dala tedy zápřah na druhou. Na stará kolena, že? Bakalářskou promoci jsem dělala s bříškem, na inženýrské už jsem byla s dvouletou dcerkou. Můj syn už mě k mé velké radosti udělal i babičkou, dcera Svatuška proto má věkově blíž ke svému synovci – jsou to paradoxy! Ale celý život mám kolem sebe nějaké malé děti a to je báječné. A hlavně díky mé mamince, ze které se vyklubal největší parťák v mém životě, jsem mohla nejen dostudovat, ale hlavně vzít tuhle práci v Praze. Maminka je báječná. Je jí sedmdesát let, je to noblesní dáma a byla to ona, kdo mě nejvíc podporoval. A váš partner, otec nejmladší dcery? Rodinu mám stále na Moravě, už čtyři roky tam jezdím většinou na víkendy. Když každý týden pendlujete tam a zpátky a přes týden bydlíte na ubytovně, nutně se to na vztahu musí podepsat... Takže jste jen víkendová máma? Určitě ne. Hodně cestuji a snažím se využít každý okamžik, kdy s malou dcerou můžu být, pak si společný čas opravdu užijeme. Přestože jsme si všichni za tu dobu nějak zvykli, dobře to není pro nikoho z nás. Věřím, že v dohledné době už bude i dcera trvale v Praze. Řekla jste předtím slovo ubytovna? Vy v Praze bydlíte na ubytovně? Teď se chystám přestěhovat do vlastního bytu a dcerka se bude stěhovat se mnou. Ale prvních dva a půl roku jsem skutečně bydlela na ubytovně. To by asi mělo zaznít. Jsem relativně vysoký státní úředník, ale kdybyste viděla, v jaké špeluňce jsem ve svém věku a postavení bydlela! A nejen já, ale mnozí další úředníci. Na střední škole jste byla na internátě, je ubytovna lepší, nebo horší? Bydlela jsem sama, měla jsem vlastní záchod, koupelnu a kuchyňku, v tom byla samozřejmě ubytovna proti internátu přepych. Ale tehdy mi bylo patnáct. Když se v kamrlíku na ubytovně ocitnete po čtyřicítce, je to jiný příběh. Bylo to tam strašně malinké. Miluji lodičky a nemám jich málo. Jenže botník chyběl, musela jsem je mít naskládané místo hrnců v kuchyňské lince. Přiznávám, že jsem příliš nevařila, ale po dvaceti letech péče o rodinu asi není žádné překvapení, že jsem neměla chuť stát v kuchyni. Ten první rok a půl jsem byla
pořád v práci, na ubytovnu jsem se vracela tak zdecimovaná, že jsem šla rovnou spát.
Na Moravě žijete v menším městě, zajímalo by mě, jak vás vnímají místní.
Myslím, že jsem tam trochu za exota. Nebydlím už dávno v místě, kde jsem vyrůstala, takže s lidmi okolo nemám příliš blízký vztah. Vždycky jsem byla a jsem samostatná, víc, než je u ženy žijící mimo město zvykem. Mám asi i docela odvážné názory, nestojím nikdy v řadě a často říkám i nepříjemné věci poměrně otevřeně. Možná mě někteří i respektují, ale jiní zcela jistě odsuzují, každopádně nezapadám. Ale já jsem nikdy nikam moc nezapadala. I tady na úřadě mě nejdřív považovali za chybu v matrixu.
ČEŠI NEMAJÍ K PŮDĚ NIJAK SILNÝ A BUDOVANÝ VZTAH
Padají návrhy ředitelky Státního pozemkového úřadu na úrodnou půdu? Snad ano. Když jsem přišla do úřadu, hodně jsem se ptala po smyslu jednotlivých činností, co děláme a proč a jak se to projeví v budoucnu. Kolegové se na mě zprvu dívali trochu s nedůvěrou, ale postupně jsme našli společnou řeč a společné postoje. Shodli jsme se třeba na tom, že je nesmysl prodávat státní půdu v okamžiku, kdy státu půda chybí například na protipovodňovou nebo dopravní infrastrukturu. Na tohle zjištění přece stačí selský rozum. Záleží nám na budoucnosti venkova, pomáháme utvářet krajinu, pomáháme v boji se suchem i se záplavami a erozí. Umíme projektovat ochranné nádrže, hráze, vsakovací pásy, biokoridory, zelené zóny, umíme vymýšlet revitalizaci krajiny, dělat ji funkční i atraktivní a příjemnou pro život.
To by chtělo příklad, takhle to zní jako z volebního plakátku.
Máte děti? A máte je v Praze kam vzít do parku nebo někam do přírody?
Ano. Pár set metrů od domu máme velmi pěkně revitalizované koryto říčky Rokytky.
To je skvělé, ale odráží to jistý paradox. Ve větších městech je v současnosti mnohem víc volnočasových zón, parků a vůbec míst, kde lidé mohou relaxovat nebo třeba jezdit s kočárkem a chodit s dětmi, než kolik jich nabízí venkov. Jsem z jižní Moravy, kde v řadě vesnic není vůbec možné se snadno pěšky a bezpečně dostat do parku nebo do lesa. Když se chce maminka s kočárkem projít, jde v lepším případě po chodníku, v horším i po okraji silnice. Může někde odbočit na polní cestu, ta ale bývá praš-
ná, není tam stín, zeleň a bývá tam chemizované ovzduší. Znám to z vlastní zkušenosti. Když jsem se svou dnes osmiletou dcerou chtěla do přírody, musela jsem vzít auto a jet někam, kde bylo možné jít na procházku. A právě to se snažíme měnit, tvořit „zelené zóny“. Hned v prvním roce, kdy jsem byla v úřadě, jsme na takové drobné projekty dali skoro jednu a půl miliardy korun z evropských zdrojů. Když uděláte jednu velkou přehradu za miliardu, vědí to všichni, když za jednu a půl miliardy vytvoříte desítky drobnějších projektů, medializaci vám to nepřinese, ale má to obrovský smysl a efekt. Jakmile někde vyroste třeba nový rybník se zelení, oblast to dělá atraktivnější, zvyšují se ceny nemovitostí, plní to svou ekologickou a vodohospodářskou funkci.
Jaký vůbec mají Češi vztah k půdě?
Vztah k půdě není u většiny Čechů nijak silný a budovaný. Většina obyvatel žije ve městech, tak jaký můžou mít k půdě vztah? Navíc těch čtyřicet let socialismu tomu taky nepřispělo. Z pozice svého úřadu přinejmenším vnímám, že si Češi v posledních letech uvědomují, že hodnota zemědělské půdy – jako nemovitosti – roste, ale obávám se, že velká část lidí si stále neuvědomuje, jak může kvalita půdy limitovat náš život. A ona bude limitovat zejména život našich dětí. S kvalitou půdy souvisí vodní režim krajiny, lokální sucha, eroze, prašnost prostředí, neboť v prachu jsou různé koncentrace agrochemikálií.
A jaký vztah k půdě máte vy?
Vyrostla jsem na vesnici, jako děcka jsme běhali po zahradách, lezli po stromech, měli jsme přirozený vztah ke krajině okolo, k venkovskému prostoru a mám to hluboce v sobě. Naše rodina měla tradičně hospodářství, minimálně nějakých deset hektarů.
Přišli jste o ni během kolektivizace po roce 1948?
I naše půda se stala součástí JZD, bohužel. Ale po roce 1989 jsme o ní zase mohli rozhodovat. V rodině se říkalo, že půda se neprodává, že je to trvalá hodnota, která má zůstat v rodině, takže jsme ji neprodali, ale pronajímáme ji zemědělci, kterého dobře známe. Myslíme si, že to je v dobrých rukou. Bohužel, většina majitelů půdy své pozemky pronajímá, ale nemají přehled o tom, jak se na ní hospodaří a jestli tím hospodařením spíš neztrácí svoji hodnotu. Nechtěli s tím mít starosti a mnozí ani pořádně nevěděli, kde to jejich pole je. Pronajali to. Tehdy by byl profit z prodeje nulový, teď však obecně hodnota roste, ale špatným hospodařením se mezitím hodnota půdy mohla zásadně snížit. V Česku je až 85 procent obhospodařované půdy pronajaté, to je v Evropě extrém. A když budete hospodář a budete mít deset hektarů půdy, pět bude vašich a pět pronajatých, a vy budete mít na pět hektarů organickou hmotu, která zlepšuje kvalitu půdy – kam ji dáte? Do svého. Pochopitelně. O vlastní pole hospodář pečuje lépe než o pronajaté. Existují lokality, kde z jednoho hektaru kvůli erozi, dešťům nebo lokálním záplavám odtečou desítky i stovky tun ornice a často může být – kromě jiných faktorů – na vině špatné hospodaření.
BOJ O NEMOCNÉ DÍTĚ Středoškolským vzděláním jste geodetka a kartografka, to také s půdou a krajinou souvisí, i volbu střední školy ovlivnil vztah rodiny k půdě?
Mám se veřejně přiznat? Asi nejsem jediná, kdo šel studovat nějakou odbornou střední školu, aniž k tomu oboru měl nějaký vztah. Mým hlavním kritériem pro výběr střední školy bylo, že u téhle byl internát. Mohla jsem jít na gympl, učila jsem se dobře, ale gymnázium bylo v místě, kde jsem bydlela. A já nechtěla být doma.
Byla jste tak „do světa“, nebo jste nechtěla být doma, protože doma vám nebylo dobře?
(odmlčí se) Všechno špatné je k něčemu dobré. Díky internátu jsem byla od čtrnácti let docela samostatná… Ale je to tak. Nebylo mi