Mašínovi vedli děti k pravdě
Děkujeme ČT za odvahu. Zrušte ČT, která oslavuje vrahy. To jsou dva typy reakcí na zprávu, že v cyklu GEN uvede Mašínovy.
Název dokumentárního cyklu GEN znamená Galerie elity národa. Paradoxně národa, který ke svým elitám cítí spíše despekt než respekt, v lepším případě lhostejnost. Ale stačilo jméno Mašínovi, aby se probuzený národ jal rozhodovat, kdo do elity ještě patří, ale kdo už ne.
Přitom jde o miniportrét, necelou čtvrthodinku, kterou ještě nikdo neviděl, vysílat se bude příští neděli. Navíc Česká televize potvrdila, že jde o profil celé rodiny Mašínových včetně generála zastřeleného nacisty, jeho ženy, která zemřela v komunistickém vězení, jejich pronásledované dcery či popraveného strýce. Dost tragédií na jednu rodinu, víc než dost na elitu národa.
Jenže pod příjmením Mašínovi se vybaví zejména generálovi synové Ctirad a Josef, kteří se do služeb západních spojenců prostříleli. Zůstali za nimi mrtví. A tady se okřídlené „padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina“začíná bortit.
Proč? Jestliže jde o pomník celého klanu, pak je potřeba se ptát, jestli údajné zločince jejich rodiče tak špatně vychovali. A odpověď je nasnadě.
Mašínovi své potomky vedli k pravdě, odpovědnosti, cti, k hodnotám, které tehdy ještě měly svou váhu. Vštěpovali jim lásku k vlasti v duchu masarykovského Československa a odvahu postavit se vůči jakýmkoli totalitním systémům.
U Mašínových se zjevně dětem neříkalo: Hlavně si dej pozor, ať někde nenarazíš, mysli si svoje, ale nikde to nevykládej, do ničeho se nepleť, nic neriskuj, hlavně ať v teple přežiješ.
Možná právě tohle nám na nich podvědomě vadí: oč byli lepší než my sami. Navíc rodiče šli dětem příkladem. Už 14. března 1939 byl generál Mašín zbaven hodnosti a obžalován pro vzpouru, protože se odmítl podrobit rozkazu neklást odpor německým okupantům. Pak se pokoušel o sabotáže, zapojil se do odboje, při zatčení střílel, při výsleších se s gestapáky pral a před popravou v roce 1942 podle svědků zvolal: Ať žije Československá republika!
Mohli mít kluci, tehdy deseti- a dvanátiletý, dokonalejší vzor hrdiny? Mohli se potomci vojáka vůbec chovat jinak – ke konci války, kdy za vlastní odbojové činy dostali vyznamenání, či po komunistickém puči, kdy viděli popravy jiných odbojářů?
Za krev, která vroubila jejich útěk na Západ do spojenecké armády, kde chtěli bojovat proti komunismu, by je mohl soudit jediný člověk: jejich otec. Nikdo jiný než ten, kdo jim před smrtí znovu vzkázal, že se nikdy nesmějí stát otroky.
Možná kdyby se vzdali a skončili na šibenici, národ by jim vstup mezi elitu dopřál: pro mučedníky máme slabost. Méně už pro vítěze, i když – co je to za vítězství, tolik ran v jediné rodině a nakonec mrzká tahanice o drobný televizní medailonek.
Takže než se vyjde do ulic s hesly o zrušení zrádné ČT, hodí se vyhledat poslední dopis generála Mašína jeho dětem: „Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou musíte takto postupovat.“I my?