Můj šéf Michael Jordan
Jak se stát v 27 letech scoutem klubu NBA: s Jakubem Kudláčkem o vášni, nejslavnějším nadřízeném i o životě mimo hráčskou bublinu.
Jeden telefonát vám změní život? Můžete se smát, že to zní jako největší klišé, jenže Jakub Kudláček přesně tohle zažil. „Jednoho krásného dne mi zavolal generální manažer Charlotte Hornets, jestli bych neměl zájem si promluvit,“líčí.
Jistě, že zájem měl. A dopadlo to tak, že bývalý basketbalový reprezentant Kudláček, jehož kariéru předčasně uťala zranění, se po sérii pohovorů stal novým mezinárodním scoutem klubu NBA. Místo v České basketbalové federaci tak mění za příslušenství k nejslavnější značce: „Na jednu stranu mě mrzí, že odcházím od rozdělané práce, ale Hornets přišli s nabídkou, jakou jsem nemohl odmítnout.“
V 27 letech nevídané. Vzhledem k české národnosti unikátní.
A aby toho nebylo málo, má ještě dost výjimečného šéfa, neboť Hornets vlastní Michael Jordan, legenda z největších.
Už jste se potkali?
Ještě ne, ale čeká mě to.
A?
Samozřejmě Michael Jordan je ikona. Až s ním budu sedět u stolu, budeme se bavit o hráčích a já mu budu říkat, koho by podle mě měl draftovat, protože poslední rozhodnutí bude vždycky na něm. Počítám, že asi budu nervózní.
Za vším vlastně stojí i on, že?
Je to tak, Hornets stejně jako ostatní týmy cítí, jak moc teď evropský basket hýbe celou NBA. A vzhledem k tomu, že ředitel globálního scoutingu se přesunuje do Ameriky, tak sám majitel Michael Jordan chtěl, aby měl klub svého scouta v Evropě. Navíc mým přímým nadřízeným je jeho brácha Larry Jordan – ten kluk z knížek, s nímž hrával jeden na jednoho a on ho v mládí pořád porážel.
To vám opravdu najednou jen tak zazvonil mobil?
Upřímně se to zrodilo tak, že si oni našli mě. Otevřelo se jim místo, měli seznam asi dvaceti lidí, co by připadali v úvahu. Já se na něm ocitl také.
Tušíte proč?
Vím, že za tím byly roky a roky budování vztahů během mých zahraničních angažmá. Stejně jako se scoutují hráči, dělají i scouting svých zaměstnanců. Známosti jsou nejlepší doporučení. Šli jeden po druhém a zjišťovali všechno: co kdo dělal, jak se choval, jak pracoval. Škrtali, škrtali – až se dostalo na pohovory. Nejdřív po telefonu, pak několikahodinový na Skypu, pak přiletěl generální manažer do Evropy.
Kariéru jste končil už ve 25 letech – a nyní budete, jen s malou nadsázkou, radit Jordanovi. Je to výjimečně rychlé?
Trvá roky a roky, než dostanete příležitost na plný úvazek. Nevím, jak se to podařilo mně rok a půl po kariéře. Je to násobně rychlejší než u většiny scoutů NBA. O to větší závazek cítím, abych odvedl to nejlepší.
Čím jste přesvědčil?
Ptají se na hodně věcí a co možná překvapí nejvíce: primárně nejdou po odbornosti. Na začátek se snaží poznat, s kým vlastně mluví. Když jsem teď byl několik týdnů v USA na tréninkovém kempu a mítincích, použili jako vysvětlení, proč jsem místo dostal, slovo vášeň. Jak jsem o věcech mluvil, s jakou energií.
Pídil jste se po tom, komu za šanci vděčíte nejvíce?
Byl to bývalý šéf globálního scoutingu Hornets, který přechází v klubu na jinou pozici. Známe se z Itálie, kde jsem hrával. Chodíval se koukat na naše zápasy a asi před osmi roky jsem si ho najal jako osobního trenéra na léto. To už je tak dávno… Na rovinu mi řekl, že mě doporučil kvůli mojí pracovní morálce, nadšení, vášni pro hru a tomu, jak jsem podle něj basketbalu rozuměl.
Co je tedy vaší misí?
Scout má za úkol znát všechny hráče a musí dávat zprávy o tom, kdo by dle jeho názoru byl vhodný pro tým. To se skládá z několika aspektů: vidět zápasy naživo, na videu, zjišťovat si informace, být v kontaktu s kluby a s manažery.
Kolik času strávíte mimo domov?
Bude toho hodně, život scouta je víceméně pořád v pohybu. Primárně budu cestovat po Evropě a sledovat dění tady, jednou za zhruba šest týdnů poletím do USA na společné mítinky. Tam budou chtít, abych se šel podívat na zápasy univerzit, abych dokázal porovnat evropský talent s americkým – šlo by špatně hodnotit, kdybych nevěděl, jak vypadá konkurence.
Jak často posíláte šéfům výstupy?
Řeší se to v podstatě každý den. Zprávy o tom, co jsem dělal, viděl a zjistil, dávám hned. Scoutů je v klubu tolik, že kdyby se to dělalo jednou za půl roku, přišly by vám pak najednou tisíce a tisíce stran.
Laicky řečeno: koho sledovat?
Všechny. Vytvoří se síť lidí a spolupracovníků, co mi budou dávat informace. Čím méně hráčů mineme – ve smyslu, že o nich nevíme – tím líp.
Lze říci, co je cílem?
Získat v draftu nejlepšího možného hráče, který jde vybrat na pozici, kterou zrovna budeme mít. Neřeší se, jestli je to Evropan, Američan, Australan – ale ten nejlepší možný pro náš tým. Aby lidi, co budou v klubu rozhodovat, měli všechny informace. Prvotní znějí: je dobrý, umí tohle a tohle. Pak nastupují další otázky. Jak zapadne? Jak se chová? Kouří, pije? Jak je chytrý?
Takže takový kolektivní brainstorming?
Je potřeba zodpovědět na milion věcí, než si někoho vyberete v draftu. Zvlášť když se volí hodně vysoko, tam by se neměla udělat chyba. A chyba vznikne ve chvíli, kdy někdo neudělal svoji práci tak, jak měl. Je to velká alchymie. A spousta rozhodování.
Jak v tom všem napomáhají technologie?
Pomůcek je mraky a Američani se tím pyšní: programy, databáze... Z analytického hlediska jsou schopní sledovat úplně všechno. Podíváte se třeba jen na minuty daného hráče. Kliknu si na všechny jeho koše, všechny ztráty. To strašně šetří čas. Nedokážu si představit, jak se to dělalo před 25 lety – když vidím, kolik to je práce, obdivuju, že jezdili s notýskem a viděli jen to, kde byli osobně.
Jak moc vám pomohlo, že jste hned po konci kariéry začal pracovat v České basketbalové federaci?
Hodně, za tu šanci budu navždy vděčný hlavně Michalu Ježdíkovi, který za to hodně bojoval, a samozřejmě i celému výboru a generálnímu sekretáři Michalu Konečnému, že jsem takhle mladý mohl dostat tak velkou příležitost. Snažil jsem se odvést tu nejlepší práci a myslím, že za poslední rok se udělala spousta skvělých projektů. Dříve jsem byl hráč, pořád jsem přemýšlel jako hráč a žil hráčský život. Když přestanete s kariérou, najednou splaskne bublina – život profesionála se nedá porovnat s ničím, co je v realitě kolem nás. Vstávat v 9.30, jít si zastřílet, na rehabilitaci, dát si s čistou hlavou siestičku a pak druhý trénink… Tahle práce ze mě hráče úplně setřela.
Výsledkem toho všeho je životní šance. Co cítíte?
Samozřejmě hrdost. Na sebe, protože za vším je tvrdá práce. Vyžaduje to velkou energii a i oni musí cítit, že tuhle ambici máte. A když pak člověk přijede a vidí, jak všechno v NBA funguje, tu neuvěřitelnou pozitivní atmosféru a drajv... Nedávají si v hlavě vůbec žádné limity.