Fassbenderův Sněhulák taje
Zápletka je pochopitelně stejná. Zato rozdíl mezi účinkem knihy, již napsal Jo Nesbo, a jejím filmovým přepisem je hluboký jako fjordy, které tu nejvíc okouzlí.
Svalnatá troska
Pochopitelně ne každý návštěvník kina Sněhuláka četl, ale i předchozí neznalost pachatele sériových vražd jen málo změní na divákově pocitu matnosti, lenosti, neuspořádanosti a povšechnosti vyprávění. Jako standardní televizní detektivka na šedesát minut by Sněhulák prošel, ovšem ve dvouhodinové, filmařsky nevýrazné podobě praskají jeho nastavované švy jeden po druhém. Bludný kruh severských thrillerů se uzavírá, mrazivost se dostavuje pouze napohled a taje v běžnou žánrovou břečku.
Ještě úvodní výjev ze zasněžené samoty následovaný jízdou po praskajícím ledu má příslib solidní nálady, byť už tady startuje citové vydírání dětmi. Ale sotva se počne brnkat na strunu městské odcizenosti, originalita končí. Michael Fassbender coby komisař Hole sice umí zahrát zasmušile zpustlou trosku opilce, jenže když ho nechá režisér Tomas Alfredson vysvléknout, jen aby ukázal skvostně narýsované svaly, hrdinovu podstatu vyloženě zabije.
Obyčejná krimi
Podobně si Alfredson podráží nohy co chvíli. Nastolí působivou momentku, třeba kolem vysokohorské lanovky, a vzápětí ji umrtví dalším kolečkem existenciálního bloumání bez motivací. Navíc má sklon k laciným efektům: když se slípce usekne hlava, pak musí kapka krve stéct po špalku ve velkém detailu.
Vedle Fassbendera zbylé body uhraje Norsko: pláně, skály, lodě, vlaky. Ale byť se scenerie činí a známí herci figurují i v epizodách, z výsledné obyčejné krimi není vůbec znát, proč je předloha tak slavná.