Skončil na vozíku. A tak se dal na kulturistiku
Daniel Minster dodnes neví, kdo mu onu březnovou neděli roku 2006 osudnou esemesku poslal. Telefon byl po havárii napadrť. Mířil do Velvar k benzince, protože dostal chuť na bagetu. Byla už tma, ale silnice jako podle pravítka, tak to rozjel na 120 kilometrů. Pípla mu SMS zpráva, sáhl po mobilu. A kruci, vyklouzl mu z ruky. Zašátral po něm mezi sedačkami. Pak se to stalo. Vjel do protisměru, ve zmatku strhl volant. Silnice byla už namrzlá. Dostal smyk a skončil daleko v poli.
„Později jsem se dozvěděl, že moje auto letělo vzduchem přes 30 metrů a pětkrát se přetočilo. Sedačka se zlomila vejpůl a já vletěl až do kufru. Když mě našli, měl jsem vyzutou botu, a to je prý špatné znamení. Mezi vozíčkáři se říká, že pokud po nehodě nemáte obě boty, je s vámi amen. Tehdy jsem nic z toho samozřejmě ještě nevěděl,“bez okolků zavzpomíná čtyřiačtyřicetiletý muž. Kdysi měl pověst excelentního řidiče, dnes je z něj kulturista na vozíku.
Havarovaného vozidla kus pod úrovní silnice si dlouho nikdo nevšiml. Až asi po dvou hodinách jeden otec s dcerou, co jeli do Mělníka. Ve střešovické nemocnici zraněnému bez okolků řekli, že má rozdrcený 10. krční obratel. Nohy necítil ještě na tom poli, mrtvěly mu i prsty na pravé ruce. To se naštěstí spravilo, ale postiženo zůstalo břicho, takže střeva nepracují, jak by měla.
Těžko si představit mizernější výchozí situaci. Přesto Daniel říká, že se s celoživotním postižením srovnal. A prý docela rychle. V rehabilitačním ústavu v Hrabyni chtěli, aby „rozveseloval“ostatní. Na jedné psychoterapii dokonce usnul, raději se spolehl sám na sebe. A po havárce začal nový život profesionálního kulturisty.
„Černé myšlenky mě míjely, protože jsem cítil zodpovědnost za rodinu. Oba kluci byli malí a já musel přemýšlet, jak vydělám peníze,“říká Daniel Minster.