Blahobyt už lidem nestačí
Nežádám vést staré války, ale bráním se dopustit popření všeho a zneuznání všeho, o co nám v celé dosavadní postkomunistické éře šlo. Boj o svobodu stále trvá, půjde o něj i v parlamentních volbách. A zdá se, že znovu prohráváme.
Týden před volbami by žádný z jejich účastníků neměl v médiích dostat nepřiměřeně velký prostor. Já naštěstí žádnou „stranou“nejsem, i když i pro mne jsou letošní parlamentní volby velké politikum. Nejsem nestranným, nezaujatým pozorovatelem. Předmětem voleb je naše země, týkají se naší nedávné minulosti, posledního čtvrtstoletí i naší budoucnosti. Vůči tomu nejsem a nemohu být nezainteresovaný.
Na první pohled parlamentní volby žádné velké, zjevné, všemi přijaté a rozebírané téma nemají. Nabízet ho týden před hlasováním by bylo naivní a zpozdilé. Přesto jisté, byť nahlas nevyslovené téma mají. Je jím přihlášení se k cestě, kterou jsme za poslední čtvrtstoletí ušli, nebo naopak téměř „štítivé“oddělení se od ní.
Každý seriózní kandidát by měl přijmout, že tato cesta byla cestou naší, že jsme v ní byli vedeni námi samotnými, našimi stále se proměňujícími politickými seskupeními i koalicemi a našimi stovkami, ne-li tisíci na scéně se nepřetržitě vyskytujících, ale i už dávno zapomenutých politiků. Nebyl to nikdo cizí. Není možné se toho zříkat.
Nepopírejme sami sebe
Budou naše říjnové parlamentní volby přihlášením se k naší nelehké a určitě ne přímo a jednoznačně vzhůru jdoucí cestě, nebo vyhraje volby ten, kdo se od ní a od jejího pokračování bude co nejvíce distancovat? I to druhé se může stát, ale bylo by to projevem selhání a zrady nás samých. Bylo by to popřením obrovského úsilí milionů nás všech, bylo by to oddělením se od našeho národa, postavením se mimo něj, u některých namyšlených nad něj, byla by to prohra nás všech.
Nežádám vést staré války, ale bráním se dopustit popření všeho a zneuznání všeho, o co nám v postkomunistické éře šlo. O co jsme – při vší své nedokonalosti, nesvornosti a názorové protikladnosti – usilovali. Tím byla svoboda, demokracie, státní suverenita, znovunalezení národa a jeho svébytnosti, zajištění prosperity a národní sounáležitosti. O to jde i v těchto volbách. Skoro nikdo to však neříká tak výslovně.
Letošní volby se – na rozdíl od předchozích – odehrávají v relativně příznivé a klidné domácí situaci. Máme nejnižší nezaměstnanost v EU, ekonomický růst je poměrně slušný, státní dluh klesá, nejsou žádné velké sociální konflikty, bezpečnostní situace uvnitř země je oproti situaci v mnoha sousedních zemích velmi dobrá. O co tedy ve volbách jde, či by jít mělo? Reflektují toto „něco“politické strany dostatečně jasně při svých volebních kampaních a ve svých volebních programech?
Nejsem o tom přesvědčen. Nejsem si jist, že využily šanci přiblížit se voličům a jejich dnešním tématům, obavám a potřebám. Renesance našich tradičních politických stran nenastala, ty náhle se objevivší mají ještě daleko k tomu, aby byly plnohodnotnými stranami. Pro voliče to bude těžké.
Jde o národ
Nechci zneužívat dnešní chvíle k přihřívání si své polívčičky, ale musím říci, že pro mne zásadním tématem dneška zůstává zajištění existence našeho státu a budoucnosti našeho národa. Vím, že to mnozí tak ostře necítí a že to kvůli ohlušujícímu mediálnímu hluku jako vážné a téměř osudové nevidí. Vím, že nechtějí připustit, že za mnohé – trochu nečekaně vznikající – problémy může dnes prosazovaná verze evropské integrace a zejména úsilí evropských elit urychleně Evropu sjednotit a fakticky přitom zlikvidovat národní státy a podřídit je centrálnímu rozhodování z Bruselu. Nezbývá mi než věřit, že je poslední, svou arogancí téměř neuvěřitelná vystoupení francouzského prezidenta z jejich klidu snad aspoň trochu vyrušila.
Kdo má otevřené oči, nemůže nevnímat, že se v naší zemi šíří nespokojenost, nejistota, obavy, a to nového, v minulosti neznámého typu. Nemůže si nevšimnout, že příčiny těchto nových jevů nevznikají u nás doma, ale že přicházejí zvenku. A že se jim neumíme – v důsledku naší nesvornosti a proto, že se ostýcháme nazvat je pravými jmény – dostatečně bránit.
Nové je to, že na nás negativně a destabilizačně působí okolní svět. Ne my na něj. Začalo to zcela importovanou krizí let 2008–2009 a následnou, nás naštěstí bezprostředně se netýkající krizí eurozóny a Řecka, pokračovalo to otřesem, který způsobila ukrajinská krize, a prozatím to končí od roku 2015 Evropu ničící masovou migrací a stále se zesilujícími teroristickými útoky.
Bylo to – a to považuji za nejvýznamnější – doprovázeno již delší dobu zvnějšku přicházejícím, stále zesilujícím tlakem na změnu tradičních kulturně civilizačních postojů a hodnot – útok na rodinu muže a ženy, genderové blouznění, neskrývaná podpora homosexualismu, agresivita zelené ideologie, zdánlivě žádoucí diktát zdravého životního stylu.
Dnes z našeho relevantního okolí, tedy z EU, z NATO a z USA, neimportujeme stabilitu, bezpečnost, prosperitu, demokracii, civilizovanost, kulturnost. Dnes odtud importujeme obrovský tlak na uniformitu, na povinné přijímání falešného pokrokářství, na opouštění tradic, obyčejů, zvyklostí a vzorců chování našich předků, na obdiv k aktivitám a jednání mediálních, politických a intelektuálních kosmopolitních celebrit. Tato témata u nás bohužel nejsou dostatečně jasně vypointována a politicky uchopena. V tom politické elity evidentně selhávají a ze setrvačnosti zůstávají u vedlejších témat. Z kampaně politických stran se nedá poznat, o co jde, respektive, že jde právě o tyto zcela zásadní existencionální, „člověčí“věci.
Jestli mám pravdu a skutečně se to poznat nedá, co volby zvoleným politikům napoví? Jaký mandát v těchto základních věcech od voličů dostanou, když se jich na ně neptají? Nejde přece jen o to, kdo bude vládnout. Mělo by jít hlavně o to, jak vládnout, s jakými tématy a postoji!
Na každém záleží
V žádném případě nechci, aby mé úvahy vypadaly, že není důvod jít k volbám. Je třeba k nim jít. Ať nikdo nerezignuje, ať si nikdo nenechá vnutit, že jednotlivec je nic, že na jeho hlasu nezáleží. Jenom se ptám, jak mohou voliči – při téměř neexistující kampani – naznačit politikům, o jaké věci jim jde? Když říkám, že kampaň jakoby není, týká se to jak politicky a ideově ukotvených „starých“stran s členskou základnou, tak stran nového typu bez ideologie a bez členské základny.
Nenazýval bych tyto strany protestní, jak se občas děje, jde spíše o strany – zatím – mimoestablishmentové. Bohužel se mohou establishmentem brzy stát a třeba takoví Piráti jsou přímo symbolem toho, jak si na revoltu jen hrát. Nedávno mi kdosi vysoce intelektuální řekl, že sice Okamuru volit nebude, ale že skutečné problémy naší doby reflektuje se svými velmi zjednodušenými recepty právě on, zatímco ostatní se jim vyhýbají. To může být smutná pravda. Ti ostatní totiž nepovažují za politicky korektní o nich vůbec promluvit!
Chce nově volená reprezentace země v těchto věcech od voličů získat jasný mandát, nebo se spokojí s „řešením“pseudoproblémů? A se zabýváním se „skandály“? A s obviňováním jeden druhého, že lže? Proč se politické strany neptají voličů na Evropskou unii? Bojí se, že by od nich dostaly příliš kritický mandát? Proto radši mandát žádný? Volné ruce? Nejpozoruhodnější ve volební kampani je asi to, že nejvíce prounijní strana TOP 09 má na svých plakátech větu „EU se musí změnit“, což je – ve světle toho, co o EU a kriticích EU vždy říkala – skutečně úsměvné.
Vím, že se lidi u nás o EU nestarají, respektive že jim jde jen o pro ně výhodné jednotlivosti – některým jde o dotace, jiným o program Erasmus a studium v cizině. O podstatu EU a o to, co z ní plyne a jaké přináší problémy, jim bohužel nejde. Tu druhou stránku EU se snažím dlouhá léta diskutovat. Většinou marně.
Lidé už vědí, co nechtějí
Před čtvrt stoletím byl naším základním tématem boj o svobodu. Ten není u konce. Zdá se, že znovu prohráváme. Proč dnes strany otázku svobody netematizují a proč ji nevztahují k EU? Proč v tom selhávají nejen ony, ale i média, která už dávno přestala být prostředníkem mezi politikou a občany a stala se nástrojem propagandy hlavního evropského politického proudu, evropských a na ně těsně napojených našich elit? Kdy si to naše společnost uvědomí? Jak dlouhá doba musí uplynout? Důvodem k optimismu je snad jedině to, že relativní blahobyt přestává lidem stačit a že se mezi nimi rodí něco nového. Ještě jim není přesně jasné, co mají chtít, ale už jim začíná být jasnější, co nechtějí. Tak to začínalo v minulosti vždy. Ani teď to nemůže být jiné.
Na toto vše mysleme, až půjdeme za týden odevzdat svůj hlas. Zkoumejme, zda jsou ti, jimž ho dáme, schopni, připraveni a ochotni za nás bojovat. Zda jim jde o zájmy země a spoluobčanů, nebo spíše o cizí pochvalu, či dokonce jen o vlastní privátní zájmy. Zda o vážných problémech doby něco alespoň tuší, nebo zda pouze hrají cynickou hru s emocemi krátkozrakých voličů. Zda budou schopni vzdorovat nesmírným tlakům, které Jean-Claude Juncker a Emmanuel Macron už neskrývaně naznačují. Zda budou umět vyjednávat. Zda budou mít odvahu a páteř. Zda budou schopni realizovat svůj program, protože to vyžaduje znalosti, cílevědomost, organizační schopnosti. Mechanismus politiky je složitý a je třeba mu rozumět.
Nemám konkrétní radu, jak mohou voliči to, co chtějí, vyjádřit ve volbách s dávno rozdanými a poněkud zamlženými kartami. Navíc v situaci, kdy žádná strana dnešní realitu nehájí a dává si – leckdy křečovitě – záležet na tom, aby vypadala protestně.
Proto se musí voliči pořádně dívat. Proto musí hledat, kdo jim vážnou reflexi reality a aspoň náznak odvahy opravdových a ne jen zdánlivých řešení nabízí. Která strana, který jedinec. Třeba i koho kroužkovat a koho „vykroužkovat“. Ve volbách má každý šanci najít si podle svého přesvědčení stranu, která je mu nejbližší, a tím svůj signál vyslat. Ještě je na to týden.
A ani pak nebude úplně dohráno. Pravda o naší době bude stále více a více vycházet najevo. Záplatování reality a odvádění pozornosti nebude stačit. To je zdrojem našeho optimismu.
Pravda o naší době bude stále více vycházet najevo. Záplatování reality už nebude stačit.