Zulejku otroctví nezlomí doma ani v pustině
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Rok 1930. Třicetiletá Zulejka, již v patnácti provdali za mnohem staršího muže, čtyřikrát porodila, ani jedna z holčiček se nedožila měsíce. Když ji se stovkami dalších „kulaků“odvážejí z Tatarstánu neznámo kam, netuší, že je opět těhotná. Manžela zastřelil rudý komisař Ignatov, správný sovětský člověk. Ti dva jsou hlavními postavami pozoruhodného románu Zulejka otevírá oči, jehož autorkou je tatarská spisovatelka Guzel Jachina.
Zulejka se s manželovým vrahem setkává znovu ve vlaku vypraveném na nekonečnou cestu. Ignatov je sice ochoten splnit vše, co po něm režim žádá, ale přece jen se trochu pozastaví nad přeplněnými vagony, do nichž mu k „občanům přesídleným“napěchuje náčelník stanice v Kazani ještě skupinu „bývalých lidí“– intelektuálů z Leningradu. „Nic si z toho nedělej,“utěšuje poněkud cynicky Ignatova, „během několika týdnů jich ubude, do prdele. Pojedeš nalehko.“
Když musí dítě sát krev
Na břeh sibiřské řeky Angary po šestiměsíčním potulování vlaků po kolejích a potopení lodi, která měla přesídlence dopravit po vodě z Krasnojarska dál, dorazí skupinka tří desítek lidí. Nic tam není a skoro nic nemají. A v téhle pustině porodí Zulejka synka Jusufa. Když jí dojde mléko, nechá ho sát vlastní krev. A Jusuf přežije, dočká se roku 1946, kterým se román uzavírá. Na břehu Angary stojí v té době už slušně vybavená vesnice, jedna z těch sibiřských pracovních osad, kde se mají „vykořisťovatelé naučit proletářské práci“. Ti, kteří zůstali naživu, se to naučili, co jim zbývalo.
Kniha ověnčená několika ruskými literárními cenami je strhujícím příběhem o síle mateřské lásky a lidské schopnosti vzepřít se i nejkrutějšímu osudu. Je psána lehkým stylem, Jachina nezapře, že vystudovala scenáristiku, ale pod stylistickou lehkostí se skrývá znechucení a zloba nad časy, kdy člověk nebyl ničím víc než otrokem. Ať už v patriarchální rodině jako Zulejka v rodné vesnici, nebo jako miliony lidí vyháněných z domovů a nucených budovat si novou a navíc ubohou existenci v neznámých krajích.
Některé postavy knihy jsou doslova fascinující, třeba lékař Volf Karlovič, kdysi renomovaný profesor univerzity, nebo malíř Ikkonikov, jenž osadní klub vyzdobí výjevy z Paříže a náčelníkům namluví, že jde o ilustrace Moskvy.
Závěr zdánlivě vzbuzuje naději. Ale my víme, co občany Sovětského svazu po roce 1946 ještě čekalo.