Motivujme děti: Buďte nejlepší
Hokejový útočník Martin Erat vypráví, proč se rozhodl pokračovat v kariéře, jaké to je trénovat v malém městě malé děti, i proč si tak oblíbil Martina Nečase
Na krku 36 let, za sebou snovou sezonu, ve které extraligový comeback dostal zlatý punc, a teď klíčové rozhodnutí: Skončit jako vítěz, nebo ještě ne? Martin Erat si pár týdnů po jarním triumfu Brna vybral druhou možnost. Teď v hokejové lize hraje v reprezentační formě, patří k lídrům bodování a i díky němu se Kometě vyhýbá tak propíraný mistrovský bolehlav.
„Musíte najít motivaci a tu já mám. Nepotřebuji dělat výsledky na sebe, ale hraju proto, abych pozvedl hokej. Aby kolem vyrůstali další mladí kluci, pro které budeme vzory,“říká Erat pro MF DNES.
Rozhovory nedává často, ale když svolí, mají hlavu a patu a jsou důkazem, že je Erat jednou z největších person ligy. Třeba také proto, že nechodí na led jen v Brně, ale i v rodné Třebíči. Tam však ne jako hráč, nýbrž trenér nejmladších capartů.
Dál hrát jste se rozhodl i kvůli motivaci pro mladé. Už v minulé sezoně jste se jako mentor staral o Martina Nečase, který teď v Carolině klepe na dveře NHL.
Když se ohlédnete za tím rokem, nešlo v něm o to, abych se staral o Nečiho, ale aby mladí rostli. A on je jeden z těch, u kterých jsem viděl, že na sobě chce makat. Chtěl vědět, jak hokej funguje, a já se mu jen snažil pomoct. On si vše, kde je dnes, zasloužil sám. Já ho jen směroval.
Jste na něj teď hrdý?
Jsem hrdý na každého kluka, který chce pracovat, něco dokázat a nedívá se na to, kdy, kde a kolik bude vydělávat peněz. Kdy a kde co ošulit. Ale chce hrát hokej, protože ho baví. A hlavně chce vyhrávat. To bylo na Martinovi to úžasné! On chtěl dělat něco lépe než ostatní a s takovými hráči se pak lépe pracuje.
Možná jsme oba už ve věku, kdy říkáme: Bývali jsme jiní, než jsou dnes mladí. Potkáváte hodně těch, kteří chtějí něco ošulit?
Ale tak je to se vším. Když my jsme vyrůstali, jezdili jsme ve škodovkách. Dnes mladí jezdí v bavorácích. Doba jde dopředu a my se musíme přizpůsobit a vychovávat hráče v době, jaká je. Nedívat se, co bylo před deseti lety. Víte, jsou to dva roky, co jsem odešel z NHL. V červnu jsem se na ni byl v Nashvillu podívat a ten hokej byl úplně jinde. Koukat se zpět je nesmysl. Kluky musíme vychovávat takové, jaké máme. Lidi často blábolí nesmysly, že je teď málo dětí. Ne, dětí je pořád hodně, jen se s nimi musí pracovat, zdokonalovat je. Musíte v nich zapálit motivaci, aby u hokeje zůstaly. Aby chtěly být pořád nejlepší.
Když jsme se bavili před rokem, byl jste ohledně zdejší výchovy hokejistů kritický. Přesto jste říkal jsem tu krátce na to, abych mohl detailně hodnotit. Co teď?
Vidím, že jsou tu obrovské mezery. Trénuji malé děti a myslím, že nevychováváme kvalitu, ale snažíme se vychovat kvantitu, což je u hokeje velký problém.
Rozhovor budou číst i rodiče, tak jaká by byla vaše rada pro ně? Někteří z nich touží vychovat hráče pro NHL, jiní berou sport a hokej jako způsob, jak jim vštípit týmového ducha, zodpovědnost, smysl pro fair play.
Vy jako novinář taky chcete psát nejlepší články a získat si za ně respekt. A to musíme učit malé děti! Takže u nich musí být odmala profesionální trenéři a musí jim společně s rodiči tak jako v Americe, Rusku vštěpovat, že musí být nejlepší, vyhrávat. Když dáte ve třech čtyřech letech dítě na hokej, nemůžete mu říkat: Hraješ ho jen pro zábavu. Musí chtít vyhrát, ať běhá, nebo hází balonkem. Pak náturu dětí změníte a budou se chtít zlepšovat. Když to neuděláte, řeknou si: Když nemusím, ale jen můžu, tak to v tréninku někdy udělám naplno, někdy ne.
Asi se to pak projeví i v normálním životě – že budou chtít jako starší uspět ve studiu, byznysu.
Ano. Snažím se děti vychovávat tak, že ať dělají cokoliv, musí to dělat naplno. Naučte se to pořádně a pak se rozhodněte, jestli vás to baví, nebo ne. Když tedy naučíme kluky pořádně bruslit, poznají, o čem hokej je, a bude je bavit. A pak nebudeme mít problémy. Nebudeme slyšet, že si rodiče stěžují, někoho tlačí... I to jsou pro mě svým způsobem bláboly, protože každý trenér si musí udělat pořádek. Pak ho děti i rodiče budou respektovat.
Pokračování na protější straně
Jak vám jde trénování dětí?
Nemůžete říkat, že jste jako mladý něco dělal takhle a že se to tak bude dělat dál. Musíte se pořád učit. Mám za sebou nějakou kariéru, ale trenérství je něco jiného. Základ je, že jsme dětem řekli, že když přijdou na zimák, nejdřív musí všechny pozdravit. A když vstoupí na led, musí to být pro ně zábava a zároveň trénink musí odmakat.
Jenže jiná věc je zaujmout. To se dá naučit?
Myslím, že trenéři, kteří vše jen vyčetli z knížek a hokej nikdy pořádně nehráli, nemohou vědět, jak to funguje. Na druhou stranu je hodně těžké nutit kluky, kteří hokej hráli, aby chodili s šestiletými dětmi na led. Ideální je najít zlatou střední cestu – aby trenér věděl, co se v hráči děje, zároveň aby uměl starší děti naučit taktiku. U těch malých je to lehké – když je vaše tréninky nebudou bavit, příště nepřijdou.
Je Martin Erat pro rodiče v Třebíči zárukou, aby dětí přibývalo?
Snad. Ale důležité je, aby děti na těch malých městech pořád dál hokejově vyrůstaly. Akademie z větších měst ať si je vezmou až v dorostu. Jenže je to běh na dlouhou trať, protože jsme se deset let zpátky zastavili a teď musíme vše dohánět.
Svaz se snaží různými projekty podpořit zájem dětí o hokej. Vy ale o ně pečujete v praxi. Cítíte podporu, ať už ve vzdělávání trenérů, v materiálním vybavení?
Je lehké něco říct v Praze, ale na vesnicích je pak realita jiná. Dám příklad: hráli jsme turnaj, máme šestisedmileté kluky a přijel k nám klub, který tolik dětí nemá. Tak mají pár kluků, co na výjimku hrají za mladší, k tomu holky, které jsou o dva roky starší. Pak jdou malé děti na led a naříkají: Oni jsou o dvě hlavy větší! Jak jim máte vysvětlit, aby se nebály? Jenže je těžké na malých městech dělat hokej, zvlášť když nemáte všechny ročníky. Zároveň i v nich musí vyrůstat hokejisté, aby vznikla konkurence, která nám teď chybí. Aby to pak starší žáky, juniory motivovalo být lepší a lepší.
Mají hrát malé děti na výsledky?
Malé kluky výsledky nezajímají. Sami vědí, kdy hrají dobře a kdy je hokej baví. Když budu hrát pětkrát se stejným soupeřem, pro trenéra je důležitým ukazatelem, jestli se jeho kluci zlepšují, jestli lépe bruslí a pracují s hokejkou. Ale je lepší přijet na turnaj, nedat ani gól, a přesto dostat medaile jako všichni? Jak to děti motivuje do dalších zápasů? Tvrdím, že v každém oboru se musí učit, že nic není zadarmo.
Mají se dětem za špatné známky zakazovat tréninky?
Když jim ho zakážete, je to pro ně největší trest. Trénink je to, co je nejvíc baví. My musíme u dětí budovat, aby měly ze školy respekt. Takže kontrolujeme jejich prospěch, abychom věděli, jestli ve škole nedělají nějaké lumpárny. Snažíme se je chválit, ale i případně potrestat.
Dopoledne trénujete, pak z Brna jedete učit hokej prcky do Třebíče. Nabíjí vás to, či vyšťavuje?
Když děláte něco, co vás baví, tak se nikdy neunavíte. Když děláte něco z donucení, sílu ztrácíte. A mě to s dětmi baví. Snažím se, abych pochopil, jak přemýšlejí. Co je baví, kdy jsou naopak unavené. Co udělat pro to, aby na ledě byly šťastné.
Mezi nimi je váš syn. I podle něj se chcete rozhodnout, zda se usadit tady, či v Americe. Je tu spokojen?
Děti jsou přizpůsobivé, ale nejsme rozhodnuti, kde zůstaneme. Malého to baví ve školce, je nadšený z hokeje, ale až po Vánocích si s manželkou řekneme, kde chceme žít.
Teď ke Kometě. Často se u uřadujících mistrů mluví o kocovině. Nicméně Brno šlape. Proč?
Stává se, že když někdo vyhraje titul, dost hráčů pak odejde a tým se tvoří znovu. Nám ale jádro zůstalo. Takže jsme od začátku věděli, co budeme hrát za systém. V tom je to jednodušší. Nepřišlo tolik nových hráčů, abychom si na ně museli zvykat.
Vy patříte k bodovým lídrům ligy.
To mě nezajímá. Mě zajímá, jestli jsme první, jestli nám funguje přesilovka. Zda kluci makají na tréninku.
Trenéři se netají tím, že přesilovky i po taktické stránce nechávají na vás. To je rovněž nezvyklé.
Jak jsem řekl, snažím se pořád učit. Přesilovka je o kreativitě, a když při ní člověk na ledě přemýšlí automaticky, má o vteřinu víc času na rozhodnutí. My v ní navíc máme takové hráče, kterým stačí říct: Budeme to hrát tak a tak. A každý pak ví, kde má stát. Možná trávíme víc času u videa, ale víme, kde na ledě jsme.
Teď k NHL. Magazín The Hockey News vyhlašoval 50 nejlepších hráčů každého klubu a vy jste osmičkou Nashvillu. Co vy na to?
Jsem za to rád, protože je to pochvala za práci, kterou jsme tam s ostatními odvedli. Byli jsme tam, když klub vznikl. V létě jsem přijel na finále Stanley Cupu, a když jsem viděl, jak město žije hokejem, byla to pro mě největší pochvala za ty roky tam.
Vzal jste na hokej i Martina Nečase, který byl unesen, že?
Zase je to o té motivaci. Když to ten kluk konečně vidí na vlastní oči a dokáže si udělat obrázek, co to ta NHL vlastně je a co vše se tam odehrává, žene ho to do další práce.
Zatím na premiéru v NHL čeká. Dostane v Carolině šanci?
Určitě. Možná to bude za rok za dva. Ale šance přijde a to je to, po čem celý život prahne. A Neči v sobě má, aby tu šanci chytil za pačesy, hrál NHL a byl v ní 10–15 let.