Jak čelit odlivu zisků z Česka

Odliv zisků velkých zahraničních firem z Česka představuje jen vrchol ledovce. Pod hladinou číhají nebezpečnější překážky, na něž může česká ekonomika narazit.

Vposledních letech se hlasitě upozorňuje na jev, kterým se česká ekonomika příliš chlubit nemůže a k němuž v rámci evropského srovnání nenalezneme příliš paralel. Nazývá se trochu zjednodušeně odliv zisků. Spočívá v tom, že poměrně velký objem hodnoty v naší ekonomice vytvořený je nejrůznějšími kanály vyváděn mimo ni, a obdobné toky opačným směrem jsou podstatně vyschlejší.

V porovnání k HDP to představuje přibližně 7 procent, v porovnání s investicemi, na které by se tyto prostředky daly použít, je to téměř 29 procent.

Toto téma rezonuje proto, že příliš mnoho významných společností u nás vlastní zahraniční majitelé a příliš mnoho v Česku vytvořených zisků, dividend, ale i dalších příjmů se u nás neinvestuje ani neutrácí, nýbrž se přesouvá do metropolí vlastníků.

Přestože kapitál nezná ve standardních tržních podmínkách hranic, pak, je-li jeho alokace nerovnoměrná, velmi mnoho záleží na tom, kam směřují a kde se shromažďují dividendy. A to nejen z výše popsaného důchodového efektu, kdy z ekonomiky „zmizí“7 procent HDP (pro srovnání, v roce 2015 jsme se chlubili nejlepším rokem přílivu evropských fondů k nám, který činil méně než 3,5 procenta), ale i z důvodu strategického vlivu na tyto společnosti.

Abych byl dobře pochopen – příliv přímých zahraničních investic, zvláště v prvních dvou porevolučních dekádách, představoval jeden z nejvýznamnějších stavebních kamenů naší ekonomické transformace a restrukturalizace. Existovala enormní potřeba kapitálu, kterého se doma nedostávalo a který masově proudil jak do realizace privatizačních projektů, tak do investic na zelené louce. Bez politiky aktivního vyhledávání přílivu přímých zahraničních investic by jistě nebyla výkonnost české ekonomiky taková, jaká byla a stále je.

Chybí podpora českých firem

Jenže model vytvořený před nějakými 25 lety se do značné míry konzervoval a nedostal se do dalších vývojových stadií. Velký význam společností se zahraničním vlastníkem nebyl adekvátně vyvážen zesílenou pozicí tuzemských firem, například cestou přirozeného vývoje malých a středních podniků, a to ani v odvětvích, která u nás mají velmi dlouhou tradici.

Řada středně velkých firem se uspokojila s pozicí dlouhodobého dodavatele zahraničních společností, jež se nacházejí na vyšších úrovních produkčního hodnotového řetězce. Kvůli tomuto zamrznutí se česká ekonomika stala de facto kvalitativně nehomogenní a dvourychlostní ekonomikou.

Ve skutečnosti je problém ještě závažnější, neboť dosud jsme hovořili pouze o odlivu již generovaných příjmů, kvůli předivu propojených nadnárodních korporací však též dochází k vykazování přidané hodnoty v jiném státě, než v kterém byla vytvořena, například z daňových, ale též vlivových či strategických důvodů.

Jaké je řešení této situace? Pohybuje se kdesi na úsečce mezi restrikcí a motivací. Čistě restriktivní řešení v našich podmínkách velmi otevřené ekonomiky nedává moc smysl a mohlo by být i kontraproduktivní.

Za doporučeníhodná lze označit řešení založená spíše na motivaci a zvláště pak na zlepšování institucionálního prostředí české ekonomiky. Lze si jich představit celou řadu – silnější a systematičtější podporu malých a středních podniků s cílem, aby dosáhly statutu velkých společností s vlivem na podmínky trhu. Zásadní je též viditelné zlepšení podmínek veřejných služeb – poskytované živnostenskými či finančními úřady – a legislativního rámce, který tyto služby vymezuje. To je především důležité pro původně tuzemské firmy, které si založily daňový domicil v zahraničí. Za úvahu stojí i přehodnocení investičních pobídek, včetně výrazného zvýšení motivace reinvestovat vytvořený zisk v Česku včetně flexibilních daňových nástrojů, uplatňovaných například v Estonsku.

V odůvodněných případech lze též hovořit o institucionální podpoře nejen pro exportní, ale především pro kapitálovou expanzi českých firem do zahraničí. V Polsku nyní můžeme pozorovat snahu o renacionalizaci ekonomiky, i když podíl zahraničních vlastníků tam je výrazně nižší než u nás. Její citlivá podoba, zaměřená třeba na získání domácích vlastnických podílů ve firmách, které zahraniční vlastník nabízí k prodeji, by se taktéž dala zvážit.

Velmi podstatným parametrem může být zásadnější reforma daňového systému, jež zvýhodňuje společnosti holdingového typu coby daňové rezidenty.

A v neposlední řadě bychom měli být schopni daleko cíleněji zaměřit evropské fondy na výrazné posílení mezinárodní konkurenceschopnosti tuzemských podniků, včetně jejich schopnosti dosáhnout a efektivně využít pokročilé finanční nástroje tímto směrem namířené.

Ukazuje se, že tzv. odliv zisků představuje ve skutečnosti problém vrcholu ledovce, kdy pod hladinou jsou skryty vážnější poruchy strukturálního a institucionálního charakteru, ovlivňující ekonomickou výkonnost.

Řadu středně velkých českých firem uspokojila pozice dodavatele zahraničních společností.