Hororová matka! vyvolá spíše dojem chaosu než děsu
Už od dob, kdy vznikalo jeho Rekviem za sen z roku 2000, hledá Darren Aronofsky inspiraci v hlubinách podvědomí, kde se stýká strach s nepřiznanými touhami.
Scénář za pět dní
Z takové směsice obav o svět a lidstvo i potlačovaných tužeb čerpá ve svém nejnovějším díle matka!, jež nyní vstupuje do českých kin a které přivezl do Benátek s nadějí, že se bude opakovat úspěch Wrestlera, za něhož si vyhlášený americký představitel nezávislého filmu odnesl Zlatého lva před devíti lety. V tiskových materiálech tvůrce zdůraznil, že scénář ze sebe doslova vychrlil během pěti dnů, tak naléhavě cítil aktuálnost tohoto podobenství o ohrožení současného světa egoismem, ekologickou katastrofou, ztrátou morálního cítění.
Múza Jennifer Lawrence
Možná, že kdyby o dramaturgické výstavbě díla, v němž se do popředí dere nejnaléhavěji a nejkonkrétněji metafora o přebujelé sebestřednosti umělce, uvažoval střízlivěji, nemusel by film matka! vyvolávat natolik chaotický dojem a nestal by se předmětem tak hlasitých odsudků, na něž narazil nejen u publika, ale i u kritiky nedávného mezinárodního festivalu.
Jistý předěl nastane po první části děje, až do té chvíle soustředěného na život umělce v podání Javiera Bardema, ve filmu nazývaného On, jemuž se nedaří napsat zamýšlený životní opus ani v odlehlém a osamělém domě, o jehož rekonstrukci po nedávném požáru se pečlivě a oddaně stará o mnoho let mladší autorova družka, snažící se plnit všechna partnerova přání. Ani žena, jíž propůjčila svou krásnou tvář autorova nová múza Jennifer Lawrence, není nositelkou žádného jména, nicméně právě Ona jako by z mysteriózních náznaků tušila vše, co může ohrozit její jistoty a pocit bezpečí.
Nezvaní hosté
Až potud lze vystopovat ozvěny psychologických thrillerů Romana Polanského jako Rosemary má děťátko či Hnus. Ale s neohlášeným příchodem záhadného doktora čili Eda Harrise, umělcova ctitele, k němuž se vzápětí připojí jeho značně nekonvenční žena (výborná Michelle Pfeifferová se později vyznala, že vůbec nerozuměla postavě, již měla hrát), se začnou v domě dít zneklidňující události, které jako by se spikly proti nevinné plavovlasé paní domu.
Hrozivější invaze
K dvojici nečekaných hostů se brzy připojí jejich neméně divně si počínající dva synové a posléze následuje vpád davu umělcových obdivovatelů, kteří se sem hrnou, aby oslavili Dílo, jež se jejich idolu konečně podařilo stvořit. Pak už se jen dál vrší metafory hororových hrůz a násilí, nahlížené optikou zaskočené ženy a pošlapávající vše, v co Ona věří včetně vlastního očekávaného mateřství.
Navzdory nepopiratelnému režijnímu mistrovství Aronofského a kameře Matthewa Libatiquea, výstižně se přizpůsobující autorovým záměrům, a v neposlední řadě i navzdory vynikajícím výkonům přítomných hereckých hvězd nezbývá než s lítostí vzpomínat na ztvárnění obdobně hrozivých invazí u Michaela Hanekeho, Polanského či Josepha Loseye, vesměs působící na divákovo vědomí méně spektakulárně, ale v konečném výsledku možná otřesněji.