Devalvace v přímém přenosu
Hlavními tématy dneška jsou bezesporu past nízkých mezd a rychlost přibližování naší ekonomické úrovně Západu. Je zřejmé, že tato země neuvěřitelně plýtvá svým potenciálem.
Rozhodně neplatí myšlenka „neznámých“manažerů, kterou citoval bývalý guvernér ČNB Singer v rozhovoru pro LN (14. 1. 2017): „Kdykoli jsem se bavil s lidmi z nadnárodních firem o nás Češích, tak říkali, že jsme vzdělaný národ, který má touhu rozumět tomu, co a proč dělá. Což z nás dělá vynikající lidi na obsluhu výrobních a logistických procesů. Nejsme ale designéři, nejsme ochotní jako třeba Němci testovat osmdesát hodin jednu součástku, jestli nám nepraskne, na to nemáme trpělivost…“
Nejsme méněcenní. Naše země je jen pod tíhou strukturálních, institucionálních a měnových deformací a devalvací většinově zamknuta v pasti subdodavatelských a vlastnických procesů. To nám nedovoluje plně rozvinout náš pro budoucnost klíčový smysl pro kreativitu, disciplínu a improvizaci. Přitom můžeme patřit v horizontu generace mezi nejvyspělejší země světa.
Co je potřeba? Především nejvyšším představitelům musí dojít trpělivost a musí si uvědomit, že současný stav určitým zájmovým skupinám prostě vyhovuje: restriktivní územní a stavební regulace, obstrukce pro sdílenou ekonomiku, investiční pobídky do montoven, forma vzdělávání a akreditace odtržené od dynamiky reálného světa, lití peněz místo do vysokorychlostních sítí do modernizací tratí z doby Rakouska-Uherska, znehodnocená koruna a z toho plynoucí zpomalená konvergence a mezinárodně nízké mzdy, úspory a produktivita a tak dále.
Nemovitostní bublina
Banky přitom překypují volnou likviditou. Nicméně kvůli regulačním a měnovým manipulacím nedochází k národohospodářsky efektivní alokaci kapitálu. Jen se naopak stále nafukuje destruktivní nemovitostní bublina. Světová banka čerstvě kritizovala nedostatečně rozvinutý kapitálový trh i kvůli regulacím ČNB.
Jako by nestačilo, že po absurdně dlouhou dobu třech a půl let držela formu kurzového závazku, díky kterému se nesmyslně emitovaly téměř dva biliony korun. Oficiálním důvodem bylo dosažení spotřebitelské inflace 2 % za každou cenu. Všechny okolní země přitom rostly i s mírnou deflací.
Navíc minulý rok samotný Claudio Borio, ředitel měnové a ekonomické sekce Banky pro mezinárodní platby, která podporuje měnovou a finanční spolupráci centrálních bank, právě varoval před dogmatismem dosahování 2 % inflačního cíle. Dle něj je potřeba větší tolerance pro odchylky a žít s nižší inflací. Proč? Technologické inovace, globalizace, sdílená ekonomika a umělá inteligence neustále stlačují náklady zboží a služeb. Tím se logicky transformují mezinárodní hodnotové řetězce a vůbec proces cenotvorby a možnost jejího národního ovlivňování.
Centrální banky se tak mohou fatálně systematicky mýlit a nesprávné vyhodnocení a příliš uvolněná měnová politika pak následně mohou logicky vést k vytváření zhoubných deformací na trzích aktiv. Politika ČNB dle mého názoru přímo ukázkově selhává a systematicky cenovou a finanční nestabilitu dlouhodobě v širším slova smyslu přímo vytváří. Následně se pak snaží pomocí nátlaku na zákonnou regulaci hypoték přehazovat vlastní vinu na všechny ostatní – politiky, banky a realitní průmysl.
Samotní tvůrci české ústavy a zákonodárci by si tak dnes měli klást zásadní otázku. Bylo a je v dlouhodobém zájmu této země ústavně, morálně a národohospodářsky ospravedlnitelné, aby se na základě těsných tajných hlasování bankovní rady ČNB během roku 2013 (hlasování o úrocích je přitom jmenovité) mohlo při dogmatickém a formalistickém sledování i mezinárodně diskutabilního inflačního cíle 2 %, který navíc není v zákoně, rozhodovat o nejmasivnějším přerozdělování bohatství od začátku transformace?
Zpět mezi rozvojové země
K 10. říjnu tohoto roku vykazuje ČNB ztrátu 174 miliard korun. Pro někoho to je v principu zisk. Jinak by se tato „virtuální“ztráta nemusela hradit z budoucích reálných výnosů. Oslabená měna a vysoké devizové rezervy můžou až po desetiletí způsobovat nižší mezinárodní kupní sílu našich úspor, platů, důchodů.
Reálné finanční zisky měli a mají díky tomu zejména zahraniční spekulanti a část exportérů. Prodražují se také zahraniční technologie a experti pro české podnikatele, pro které jsou opačně dražší i zahraniční akvizice. To dále prohlubuje „odtokovou“a většinově subdodavatelskou charakteristiku naší ekonomiky.
Zahraniční matky zajímá výše dividend v jejich měně, a proto logicky „vytahují“více znehodnocených korun. A finálně mezinárodní pád naší země v únoru potvrdila americká banka J.P. Morgan, která nás přeřadila zpátky mezi rozvojové země kvůli nízkému příjmu na hlavu za poslední tři roky.
Ano, takto probíhá devalvace naší země v přímém přenosu. Ostatně příkladně to jednou vyjádřil Mojmír Hampl (LN 28. 5. 2012): „Devalvace je vždy prohrou, nouzovým řešením pro danou zemi a její dosavadní hospodářskou politiku a trestem za ni.”
Neprohrávejme, chtějme být bohatou a sebevědomou zemí, máme na to!
Nejsme méněcenní. Naše země je jen zamknuta v pasti subdodavatelských a vlastnických procesů.