Pašerácký thriller Čára zaspal svůj den slávy z Varů
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Starostlivý otec a současně tvrdý šéf podsvětí. To není hrdina americké gangsterky ani italské mafiánské ságy, nýbrž slovenského snímku Čára, který dostal na karlovarském festivalu cenu za nejlepší režii a byl vyslán na boj o Oscara.
Kdepak komedie
Škoda, že v rozporu s původně plánovaným datem premiéry vstupuje do kin až nyní, kdy vůně festivalové slávy vyprchala. U sousedů startoval ještě v jejím odlesku, v polovině léta, kdy jen za první týden přišlo na Čáru do slovenských kin více než 110 tisíc diváků. To je úctyhodné číslo nejen na tamní poměry, i v Česku by zasvítilo. Otázka je, zda to svede s odstupem času, když svou roli hraje i odstup místní.
Všechno jsem podělal
Neboť syrová až surová Čára vychází ze skutečných událostí na slovensko-ukrajinském pomezí, tedy z reality pro nás až exotické a natolik drsné, že tvůrci rychle zapomněli na původně zvažované prvky černé komedie. Smích tu sice nechybí, ale spíše jen ve vulgárních průpovídkách, jinak opravdu není namístě, zvláště když se v rodině i kolem ní začnou dít změny.
Právě rodinné prostředí posouvá typický kriminální žánr o patro výš. Navenek tu panuje poklidná nálada spokojené každodennosti – pravda, zaplacené z organizovaného zločinu, ale tím si tady nikdo hlavu neláme, od klamně nevinné babičky po strážce zákona. Jenomže pak se vynoří komplikace: dceřina svatba za místního zloděje, vzpoura ukrajinského „obchodního“partnera, nové horké zboží v podobě drog a zejména nové podmínky, související se vstupem Slovenska do schengenského prostoru. S nejistotou roste nervozita, kupí se chyby, když selže dodávka, s přehmaty přicházejí tresty - mimochodem na drastických detailech mučení si dává Čára vskutku záležet - a spirála násilí se osudově roztáčí společně s povzdechem: „Podělal jsem to, podělal jsem všechno.“
S gangsterkou do smetánky
Nicméně až potud sleduje scénář Petera Balka poměrně konfekční žánrovou linii, a to včetně nulové šance, jak by si divák mohl vypěstovat alespoň náznak vztahu třeba jen k jedné postavě. Publikum zůstává v roli chladného pozorovatele, jehož emoční zájem musí zařídit jiní: náladová stylizace v bezmála balkánském duchu, hudební složka a zejména nepřehlédnutelná kamera Martina Žiarana, nositele ceny českých kritiků za film Hany.
Nicméně Žiaran s režisérem Čáry Peterem Bebjakem pracoval i na krimiseriálech Kriminálka Anděl, Případy 1. oddělení, Mordparta či Specialisté, takže se ruku v ruce stali vlastně také „specialisty“: na temné romány o zločinu.
Což nikterak nesnižuje řemeslnou zručnost, již si postupně vypěstovali a která zjevně převyšuje standardní zápletku Čáry. Cena za režii se dá totiž přeložit jako trofej za schopnost převyprávět poutavě dokonce i historku, která sama o sobě za vyprávění zrovna nestojí, zahalit ji oparem osudovosti, podepřít sociálním napětím, zkrátka takříkajíc vybavit veškerým komfortem, který proseká gangsterce cestičku až do festivalové smetánky.