Proč vstáváte tak brzo?
Hokejový Zlín léta sází na bratry. Roberts a Rihards Bukartsovi jsou ovšem prvními z Lotyšska.
Tomáš Zatloukal hokejový reportér MF DNES
amrlíkové, Okálové, Rachůnkové, Stavjaňové... Na Zimním stadionu Luďka Čajky se dlouhé roky fandilo sourozencům. Na nepsanou tradici od letoška navazují Lotyši Roberts a Rihards Bukartsovi.
Poté, co se sešli na květnovém mistrovství světa a bok po boku se bili za svou vlast, usedli o pár měsíců později vedle sebe také v kabině extraligového Zlína.
„Pro mě je to splněný sen,“říká o společném angažmá jedenadvacetiletý Rihards, který v létě opustil Severní Ameriku a z několika evropských nabídek přijal tu zlínskou. „Vůbec jsem neváhal.“
Tolik stál o shledání s o necelých šest let starším Robertsem. Ten už na tuzemských stadionech válí třetí sezonou, na Valašsku se díky vysoké produktivitě stal oblíbencem publika. „Jsem rád, že po pěti letech, kdy byl brácha za mořem, ho mám vedle sebe.“
Ač jsou lotyšští sourozenci konečně spolu, jejich role se liší. Jak na ledě, tak v soukromém životě. Zatímco Roberts je klíčovým útočníkem Zlína, Rihards si své místo teprve musí vydřít. První se mimo mantinely stará o čerstvě narozenou dcerku, druhý vše obětuje hokeji a dře v posilovně.
Vyrýsovaná postava a mocné bicepsy, jimiž se Rihards při focení pro MF DNES pyšnil, budiž důkazem.
Co prožíváte, když jako starší bratr sledujete Rihardse na ledě? Roberts:
Rád se dívám, jak hraje. Poslední roky jsem tu příležitost neměl. Když si všimnu nějaké situace, která by šla vyřešit jinak, řeknu mu to. Ale to samé platí opačně, také on mi může poradit. Občas mi během zápasu poví nějaký pohotový postřeh a pomůže mi.
Nemáte o něj někdy strach? Hodně se mluvilo o rvačce proti Brnu, kdy jste měl skočit na led, abyste Rihardse bránil. Roberts:
Nepostavil jsem se za něj, protože je to můj mladší bratr. Prostě to vyplynulo ze hry, zachoval bych se stejně, i kdyby šlo o jiného hráče.
Byli jste někdy na ledě v rolích soupeřů? Roberts:
Nikdy jsme proti sobě nehráli, jedině snad když jsme byli mladší, tak v létě při nějakém srandamači.
Umíte si představit, že byste se při zápase porvali, jako kdysi v NHL bratři Primeauové? Rihards:
Nikdy nevíte, co se stane. Naši rodiče by z toho určitě neměli radost. V kabině se pošťuchujeme pořád, ale jako soupeři bychom se asi nepoprali.
Roberts:
ne. Snad
Ve Zlíně jste se už sešli i ve stejné formaci. Jaké to bylo? Roberts:
Myslím,
že jsme spolu hráli velmi dobře, jen jsme nedávali góly a mužstvo prohrávalo, tak nás trenéři rozdělili. Kdo ví, třeba se spolu zase ve stejné formaci sejdeme.
Byl to opravdu zážitek.
Rihards: Myslíte, že vás Rihards časem herně přeroste? Historie zná spoustu případů, kdy mladší bratr byl nakonec lepším hokejistou. Roberts:
To se uvidí, někteří hokejisté dozrávají až kolem pětadvaceti let. Rihards má před sebou hodně práce, potřebuje nasbírat zkušenosti. Třeba nakonec bude nejlepší náš čtrnáctiletý bratr Rodzers. Ten se hokejem zatím hlavně baví.
Rihardsi, začal jste s hokejem kvůli bratrovi, nebo vám stejně jako jemu doporučil lékař v dětství více pohybu? Rihards:
Ne, já jsem byl zdravý. Viděl jsem, jak Roberts hraje a chtěl jsem taky. Vybavuji si, jak jsem jako malý prakticky neslezl z ledu. Náš táta (bývalý hokejista, mistr lotyšské ligy) nás do toho nikdy netlačil. Ale samozřejmě nás podporoval, kupoval nám hokejky a tak. Vzpomínám si na tu první, značky Hespeler.
Pocházíte z přímořského města Jurmala. Nestýská se vám ve Zlíně po plážích? Rihards:
Samozřejmě. Je to tam v létě super, krásné pláže, dobré restaurace. Rád se tam vracím, je to můj domov. Oběma se nám stýská.
Jako malí jsme jezdili každý den do Rigy, kde jsme chodili do školy a trénovali. Spíš jsme vyměnili Rigu, město srovnatelně velké s Prahou, za Zlín. Moc se mi líbí, že tady ve Zlíně je všechno blízko a nemusím stát dlouhé půlhodiny v zácpách. Za pět minut jsem na stadionu. Takže mohu déle spát.
I já si Zlín oblíbil. Je to tiché, hezké město. Skvělé místo pro můj hráčský rozvoj. Mám všechno po ruce stadion, posilovnu, můžu být hokejista na 100 procent.
Roberts: Rihards: V Jurmale je prezidentská rezidence. Navštívili jste ji někdy? Roberts:
Byli jsme tam letos před mistrovstvím světa s celým mužstvem. Je to nádherný dům. A já sám jsem tam byl ještě jednou ještě jako malé dítě, naše učitelka ve školce totiž byla dcerou tehdejšího prezidenta, takže to zařídila. Pamatuji si, že nás pan prezident přijal a každému dal knížku. Krásná vzpomínka.
Žijete ve Zlíně stále spolu? Roberts:
Už ne. Rihards u mě a mé ženy zůstával pouze první dva týdny, pak si našel vlastní byt.
Bylo to asi lepší i kvůli vaší čtyřměsíční dceři, že? Jak prožíváte čerstvé otcovství? Roberts:
Odeta (dcera) mi změnila život, vnímám všechno pozitivněji. Když přijdu se svými hokejovými starostmi domů, hned mi dojde, že to nejdůležitější na světě je právě ona a má manželka Daiga. Naučil jsem se díky ní vidět svět jinak. Vážím si toho, co mám. Jsem rád, i když jen třeba otevřu okno a je zrovna slunečno. Také by totiž mohlo pršet nebo sněžit. Jsem zkrátka pozitivnější, hokejové trable vždycky přejdou. Když se vám totiž jeden den ve sportu něco nepovede, můžete to druhý den zase napravit.
Rihardsi, jak jste na tom s češtinou? Také máte učitelku? Rihards:
Máme s Robertsem a Daigou stejnou učitelku, ale zatím jsme na hodiny neměli čas. Zatím se učím tím, že poslouchám, jak ostatní mluví. Trochu rozumím, nějaké hokejové termíny už i řeknu.
Jistě jste rád, že v kabině nejste jediným Lotyšem. Kromě bratra za Zlín hraje také obránce Ralfs Freibergs. Rihards:
V kabině se pořád pošťuchujeme, ale jako soupeři bychom se asi nepoprali.
Je to super. Když jsem začínal v Americe, tak jsem byl jediným Lotyšem a bylo to náročné. I tady v Česku by to vypadalo podobně. Čeští kluci tvoří jednu velkou skupinku a člověk je rád, že má někoho, kdo umí jeho řeč a s kým zajde na pivo nebo na večeři a probere s ním třeba nějaké trable. Ve chvílích, kdy se vám nedaří, to opravdu oceníte. Jsme jeden pro druhého oporou.
Oba jste působili v zámoří, žili jste v Lotyšsku, procestovali kus světa. Máte tak s čím srovnávat. Jaké je Česko? Co vás překvapilo a co vám třeba vadí? Roberts:
Je tu spoustu věcí, co se mi líbí, jiné mě vytáčí. Třeba to, že spousta lidí kouří. V Lotyšsku to bylo stejné před deseti lety, poté zdražili cigarety, tak lidi přestali. Máme tam přísná pravidla, nemůžete si zapálit deset metrů od malého dítěte. Tady je to všem jedno. A vadí mi také to, že nikdo nezastaví na přechodě, řidiči na to naopak ještě dupnou a myslí si: „Na..r si.“Líbí se mi podobná kultura i kuchyně. Co se týče lidí, tak na dobré i špatné narazíte všude.
Já jsem moc rád zpátky v Evropě, po pěti letech zase jím svá oblíbená jídla. Co mě v Česku překvapilo? Že všichni už v šest, sedm ráno sedí v autech a jedou do práce. V Jurmale začínal den v devět, deset. Když jsem byl v Americe, tak jsem vždycky vstával jako první. Tady ale lidé jedou do práce a já ještě spím. Česko je krásná země, jsem tu spokojený.
Rihards: