Madride, milujeme tě a nenávidíme
Pro i proti nezávislosti Katalánska demonstrovaly statisíce lidí
Na otevřené nádvoří uvnitř katalánského parlamentu přicházím zrovna v okamžiku, kdy jeho mluvčí oznamuje, že tentokrát už poslanci opravdu budou hlasovat o nezávislosti. Zde jsou shromážděni starostové, kteří sem dorazili ze všech koutů země. V okamžiku, kdy zazní slovo nezávislost, zdvihají nad své hlavy dřevěné hůlky s třásněmi, tradiční symboly starostovského úřadu, a bouřlivě skandují: „Nezávislost!“Její odpůrci teď nejsou vidět.
O něco později, když už je nezávislost vyhlášena, mi Silvia Triolová, starostka Sagas, malého městečka v podhůří Pyrenejí (viz snímek vpravo), vysvětluje, proč ta radost. „Je to úžasný okamžik. Už naši dědové a pradědové o tom snili. A dodává: „Ale prosím, neberte to jako projev nějaké nesnášenlivosti vůči ostatním Španělům. Máme je rádi a uznáváme je, ale co nesnášíme, je především vláda z Madridu, která nám desítky let nepřeje a de facto ohrožuje náš jazyk a kulturu.“
Poté, co je deklarace nezávislosti skutečně vyhlášena, je těžké se z parlamentu dostat. Je ze všech stran obklopen radujícími se davy a střežen kordony policistů.
Vidím jen vozidla a příslušníky Mossos d’Esquadra – lokálních policejních sil, jejichž vedení nyní čelí obvinění z Madridu, že nedostatečně bránily konání referenda o nezávislosti z 1. října. Těžkooděnce z policejních posil, které sem byly vládou v Madridu vyslány z jiných částí Španělska, zatím nevidím.
Už pomalu vzdávám, že bych v okolí parlamentu zahlédl i nějaké odpůrce deklarace. Ale nakonec přece jen. V jedné z ulic roztáhli dva obří transparenty s nápisy „Ano jednotě, ne jednostranné nezávislosti“a „Vyhlaste nové volby“. Problém je, že lidí, kteří tu protestují, je jen o málo víc než těch, kteří transparenty nesou.
Paco Alemán, mluvčí demonstrantů, mi říká: „Máme hlavní problém s tím, že tahle vláda a tenhle parlament nemají právo žádat nezávislost, i kdyby to bylo legální. Jen si vezměte výsledky referenda: když sečtete hlasy proti a hlasy těch, kteří nepřišli, tak 60 procent lidí pro nezávislost nehlasovalo. Podle něj jsou cestou ven nové volby, při kterých „snad už lidem dojde, o co vše jde“, a čtyřleté přechodné období, kdy by lidé skutečně vážně diskutovali co dál. „Tohle referendum mělo dát jiné otázky. Třeba – chcete se odtrhnout, i když vypadnete z EU a nikdo vás neuzná?“dodává.
„Mlčím, zaměstnává mě vláda“
Pro mě je pozoruhodné, že sotva člověk „vypadne“z poměrně malé zóny, kde se demonstrace odehrávají, o nějakých oslavách nezávislosti prakticky nevíte. Není slyšet ani houkání aut, lidé nenosí nějaké slavnostní kokardy či placky – jen už dlouhodobě přítomné katalánské vlajky a plakátky Sí (ano) v oknech, a to zdaleka ne ve všech.
I zde se ptám lidí, co si o tom všem myslí. Početně u mě vyhrávají ti, kteří si nezávislost nepřejí. A trochu mě překvapuje, že i mladí a „nezávislí“. Například Vanessa, průvodkyně ve zdejším proslulém Muzeu hašiše a marihuany. „Tenhle spor je prostě velká a nečistá politika,“říká mi. Dodává, že ona je sice Katalánka, ale její otec pochází z jihu Španělska.
A nejzajímavější odpověď pro mě byla od Mar, prodavačky lístků v metru. „Nezlobte se, nemůžu vám odpovědět. De facto jsem zaměstnankyní katalánské vlády.“
„Den nezávislosti“v každém případě opticky jasně vyhráli její fanoušci. Včera to bylo jinak. Takřka stejně mohutnou demonstraci tentokrát zorganizovali příznivci jednoty Španělska.
Odhadovat, na čí stranu se opravdu přiklání většina občanů Katalánska, mi přijde hodně ošidné.