Zemanova první derniéra

Miloš Zeman možná naposledy předával státní řády. Povedlo se mu vyhnout rizikům, která to nutně přináší?

Každého 28. října má pro sebe hlava státu hodinový přímý přenos v nejsledovanějším čase. Je-li to v posledním roce mandátu a navíc dva měsíce před další hradní volbou, ocitá se prezident v dvojím nebezpečí. První je, že v předtuše možného konce na Hradě rozdá metály všem kamarádům, jimž je za pět let ještě dát nestihl. Druhé nebezpečí pak hrozí, že si z rozdávání státních řádů zkusí udělat volební kampaň.

První hrozbu zvyšovalo hradní avízo, že počet vyznamenaných bude letos nejvyšší za dobu Zemanova prezidentství. A byl tu i precedens roku 2002, kdy naposledy dekoroval Václav Havel a kdy seznam skoro stovky vyznamenaných byl prošpikován jmény jako Landovský, Dienstbier, Ruml, Schwarzenberg či Šabatová. Zeman sice nemá definitivu v tom, že by v příštích letech nemohl vybírat další medailisty, ale přesto je mu nutno přiznat, že nebezpečí nepodlehl. Nejedna z 39 vyznamenaných osobností je sice jeho krevní skupina, zahraniční hosty Schrödera či Häupla přímo označil za své přátele, ale vyslovení kamarádi a pobočníci na seznamu nejsou.

A jak se prezident vyrovnal s druhým rizikem, tedy vybrat laureáty s vidinou toho, aby vypadal dobře před masami, které už v lednu zvolí novou hlavu státu? To je věc názoru. Dal jsem metál Zdeňku Troškovi, takže jsem jeden z vás, z milionů, které sledují jeho komedie pro nenáročné? Z těch, kdo už přes 50 let poslouchají Helenu Vondráčkovou? A smějí se humoru Luďka Soboty? Mudrování o tom, kdo si státní vyznamenání zaslouží, je věčné. I to dnešní je jen tisící variací na to, když před dvaapadesáti lety přebírala Řád britského impéria čtveřice vlasatých kluků za písničky s texty jako „No tak mě miluj, miluj, víš, že já tě miluju...“

Zeman je v tomto alespoň konzistentní, už dříve dekoroval mnohé zástupce kultury, která snese označení masová. Prostě Havel měl svého Formana, Hiršala nebo Šimotovou, Klaus zase Stivína, Knížáka či Jiráskovou a Zemanovým šálkem čaje jsou Hůlka, Štaidl, Ringo Čech a Bohdalová. Vyčítat mu to je bláhové, stejně jako je bláhové, když si ve slavnostním projevu sám ve snaze seznam jmen obhájit protiřečí: výběr nonkonformního historika nebo žurnalisty vysvětlí tím, že mainstream je podbízivý a tupý, ale stejný mainstream na poli kultury vychválí slovy, že rozdává radost a úsměv navzdory nepochopení krasoduchů.

Do jaké míry vyslyšet hlas ulice, aby to nebylo konjunkturální nadbíhání náladám? Jak moc oceňovat oborové špičky, aby u ceremoniálu divák neusnul? Jak namíchat poměr žijících a „in memoriam“? A ještě se při tom ubránit úvahám, zda země naší velikosti, která v máločem vyčnívá a ani s nikým neválčí, opravdu rok co rok vyprodukuje desítky osobností s mimořádným přínosem. Vzdor prvotním obavám lze říci, že prezident ani v posledním roce svého mandátu úplně nezapomněl na to, že neuděluje jen nějakou plaketu Miloše Zemana, nýbrž nejvyšší řády oceňující jedinečný přínos pro celou zemi. Uvidíme, jak si s tím v roce stého výročí republiky poradí ten další. Byť se možná bude jmenovat Miloš Zeman.