Divoký západ na západě EU
Za rizikový byl pro osud Unie dosud považován její „divoký východ“. Katalánská krize to mění
Hrozí v EU vzedmutí nacionalistických vášní jako například při rozpadu Jugoslávie? Zatím se tradovalo, že riziko je hlavně v nových členských zemích na východě. Až krize v Katalánsku naplno potvrdila: dnes to spíš hrozí „stabilnímu“Západu.
BARCELONA, BRUSEL Asi největší pozornost v ohlasech na dění v Katalánsku, kde se tamější politici snaží odtrhnout region od Španělska, vzbudila reakce z Belgie. Belgie je přitom nyní jednou z prvních na seznamu unijních zemí, které by mohly Katalánsko v tlaku na rozpad států následovat.
Nejprve belgický premiér Charles Michel „vystoupil z řady“mlčící EU, když po referendu 1. října odsoudil násilí ze strany Madridu, které hlasování provázelo. Nyní v okamžiku, kdy hrozí sesazenému premiérovi Katalánska Carlesi Puigdemontovi vězení až 30 let, belgický ministr pro azyl a migraci Theo Francken prohlásil, že by mu země mohla poskytnout azyl. A včerejší zprávy naznačovaly, že toho Puigdemont skutečně využije.
Vlámové versus Valoni
Belgii dlouhodobě sužují spory francouzsky mluvících Valonů a nizozemsky hovořících Vlámů. Ti žijí spíše na severu a tvoří přes 60 procent asi z 11,3 milionu obyvatel. Valonů na jihu je zhruba 40 procent. Hodně symbolické je, že mezi oběma regiony je samotné „srdce“Evropské unie – Brusel.
Jádro belgického sporu? Podobně jako v Katalánsku jsou to možná hlavně peníze. Bohatší a lidnatější Vlámové totiž jeví stále větší odpor k tomu, aby „sponzorovali“chudší Valonsko.
I proto vzbudily belgické reakce na katalánskou krizi tolik rozruchu. Vysvětlení však podle všeho tkví ne v morálce, ale především v politice. Belgický premiér nyní musí svou vládu opírat i o podporu vlámské strany, a ministr pro azyl je dokonce přímo zástupcem vlámských nacionalistů ve vládě.
Jeho nabídka azylu Puigdemontovi však byla už moc i pro belgickou vládu – ta oznámila, že se na takovém kroku neshoduje. Premiér řekl, že žádost katalánského premiéra o azyl „není vůbec na pořadu jednání“. „Žádám Thea Franckena, aby nepřiléval olej do ohně,“dodal.
Rozpad Belgie je přitom skutečně reálnou perspektivou. Například po federálních volbách v roce 2010 vlámští nacionalisté blokovali vytvoření nové vlády 541 dnů, což byl de facto světový rekord, kterých už sestavování belgických kabinetů drželo několik. Někteří pozorovatelé však soudí, že by rozpad Belgie nemusel být až tak bolestný přechod – oblasti obývané jednotlivými národnostmi jsou vcelku přesně definované a nakonec by to v nejlepším případě mohlo vyústit v proces připomínající rozpad Československa v roce 1993.
Sedí příklad Československa?
Právě tento nenásilný přechod od jednoho státu ke dvěma se stal mimochodem jedním z hodně citovaných, kterým v současnosti argumentují katalánští nacionalisté. Při mém pobytu v Barceloně právě v čase přijetí deklarace o nezávislosti ho zastánci nezávislosti často zmiňovali.
„Proč bychom to nemohli zvládnout i tady?“zeptala se mě například studentka Maria na demonstraci den před přijetím nezávislosti.
V podstatě podobně, jako jsem se snažil já odpovědět jí, mi o den později zareagoval na otázku o vlastním postoji k nezávislosti barcelonský učitel Paco Lopez v kavárně v centru Barcelony.
„Víte, vy jste mi zvláštní země. Vy jste se dokázali rozejít se Slováky prakticky bez vášní. Hodně jsem o tom studoval a přijde mi, že tohle řešení pro Španělsko a Katalánsko není reálné. U vás de facto ani jedna ze dvou součástí neměla pocit, že by s oddělením té druhé části měla zásadní problém. U nás se obávám, že to bude horší,“řekl mi Paco Lopez.