Tajemství úspěchu vůdce Sia

Sjezd Komunistické strany Číny je vždy předem dohodnutým oficiálním stvrzením vývoje ve straně za posledních pět let. Proto je nutné porozumět, odkud a kam strana kráčí.

Pro porozumění systému pravidel jmenování vedoucích kádrů v rámci Komunistické strany Číny je nutné uvědomit si jednu skutečnost – že nemají žádná pravidla. Vnitrostranické předpisy strany jsou často nepsané a existují případy porušení i těch částí, které psané jsou. Jmenování v rámci strany tak více než cokoli jiného odráží současnou rovnováhu moci. Dle ústavy každý sjezd strany (další sjezd bude v roce 2022) zvolí členy ústředního výboru, který má několik set členů a scházejí se obvykle jednou za rok.

Z ústředního výboru je následně vybíráno politbyro, které má v současnosti 25 členů a schází se alespoň jednou měsíčně. Skutečná moc je však v rukou stálého výboru politbyra strany, kde je v současnosti sedm členů, kteří se scházejí alespoň jednou týdně. Referují-li agenturní zprávy o nově jmenovaných vůdcích, hovoří o nových členech tohoto orgánu, jehož nejvyšším činitelem je Si Ťin-pching jako generální tajemník strany a prezident země.

Média reportují o tom, že prezident Si významně posílil svou moc ve straně, což je nesporné, avšak často mylně uvádějí skutečné příčiny. Především je třeba si uvědomit, že v systému, kdy má každý generální tajemník (opět dle nepsaných pravidel, která jsou však dodržována teprve od roku 2002) přidělených 10 let vlády, trvá často většinu prvního období konsolidace moci a oslabení loajalistů předchozího vedení.

To je v případě Si Ťin-pchinga obzvlášt důležité, protože se musel vypořádat s klikou Ťiang Ce-mina (generální tajemník v letech 1989–2002), šedé eminence strany, který si během svých 13 let na nejvyšším postu dokázal vytvořit obrovskou základnu moci, jen málo narušenou duem předchozích vůdců Chu Ťin-tchaa a Wen Ťia-paa. Protikorupční kampaň, kterou Si ve svém prvním období spustil, částečně mířila na stoupence Ťiang Ce-mina. Ironicky, a přesto příznačně pro komunistickou stranu, to byl Ťiang Ce-min, který seděl na sjezdu vedle Si Ťin-pchinga a komu Si jako prvnímu po svém opětovném zvolení potřásl srdečně rukou.

Média také často píší o tom, že Si změnil čínskou ústavu, ale málokdy dodávají, že ústava se v posledních dekádách mění na každém sjezdu strany. Pravda je, že za svého života se žádný vůdce kromě Mao Ce-tunga a nyní Si Ťin-pchinga nedočkal zmínění svého jména a svých myšlenek přímo v ústavě. To je bezesporu důkaz o významném vlivu současného generálního tajemníka, neboť jeho jméno bylo do ústavy zařazeno samozřejmě na návrh straníků, nikoli jeho samotného.

Nejvýznamnější ukázkou vlivu Si Ťin-pchinga ve straně jsou však nominace do stálého výboru politbyra. Právě zde je nutné zmínit nepsanými pravidly danou křehkou rovnováhu v nejvyšších patrech čínské moci. Jak bylo zmíněno, je pravidlem, že vedoucí tandem je u moci deset let, přičemž již o pět let dříve jsou noví vůdcové kooptováni do stálého výboru politbyra a de facto jsou tím označeni za budoucí vůdce (tak to bylo i v případě tandemu Si Ťin-pchinga a Li Kche-čchianga).

Zároveň je opět nepsaným pravidlem, že po dovršení 68 let vedoucí kádry opouštějí při nejbližším sjezdu funkce a nikdo starší 67 let není do nejvyšších pozic vybrán. Touto logikou by někdo z nově kooptovaných členů stálého výboru musel být narozen později než v roce 1961, aby mohl být dle současných pravidel nástupcem Si Ťin-pchinga. Tu podmínku však nesplňuje žádný nový člen stálého výboru.

Si Ťin-pching si tak na dalších pět let pojistil, že nebude existovat žádné alternativní centrum moci. Spolu s omezením počtu členů ústřední vojenské komise pod jeho vedením je tak Si Ťin-pching po Mao Ce-tungovi a Teng Siao-pchingovi bezesporu nejsilnějším vůdcem KSČ v posledních dekádách. Vyvstává samozřejmě otázka, proč je právě Si tak úspěšný. Odpověď je složitá, avšak klíčový důvod je jasný. Si je po tandemu bezvýrazných technokratů Chu-Wen opravdu populární mezi běžnými Číňany, které dokázal přesvědčit o tom, že je jedním z nich.

Jeho domácí imagi pomáhají i setkání s americkým nebo ruským prezidentem či rostoucí čínská asertivita v mezinárodní aréně, ve které se Číňané dlouhá léta cítili jako otloukánek velmocí. Právě tato popularita mezi lidmi mu umožňuje vést intenzivní protikorupční kampaň proti stranickým oponentům, posilovat kontrolu internetu či nevybrat nyní svého nástupce.

Všechna tato osobní moc však stojí na jediném základě, který může rychlý vzestup obrátit v raketový pád. Tímto základem je prosperita země, která v posledních čtyřiceti letech prošla pravděpodobně nejrapidnějším zdokumentovaným růstem životní úrovně v moderních dějinách. Tím, že se Si Ťin-pching stal ústřední tváří strany, na sebe vzal i všechny její úspěchy a neúspěchy. Očekávání běžných Číňanů ohledně životní úrovně jsou přitom čím dál vyšší. Zatím jsou naplňována, a to hraje Si Ťin-pchingovi do karet.

Nicméně upevnění jeho moci přichází v době, kdy je čínská pracovní síla zhruba stejně drahá jako ta česká, což způsobuje odliv investorů z Číny v době, kdy se čím dál více mluví o domácím zadlužení, a v době, kdy ekonomové čím dál důrazněji mluví o bublinách na čínském trhu. Při omezeném fungování kolektivního rozhodování tak platí pro Siho více než pro kohokoli jiného, že s velkou mocí přichází velká odpovědnost – odpovědnost za rostoucí blahobyt téměř 1,5 miliardy obyvatel.

Osobní moc Sia stojí na jediném základě – prosperitě země, která může rychlý vzestup změnit v raketový pád.