Žádné přímé hlasování. Moudrý lid důvěřuje sněmu
Kdo nechce hlasovat v referendu o ptákovinách ani o věcech vážných, je prý nepřítelem demokracie. Pochybuje o moudrosti lidu, a tedy i o jeho příčetnosti vybírat si ve volbách zástupce. Zpochybňuje tím lid jako takový a jeho způsobilost vládnout. Je tedy nedemokratem, elitářem, totalitářem. Jenže ono je to obráceně. Zmíněný odsudek zahrnuje logickou chybu. Vymezit se proti referendu totiž naopak vyžaduje velkou víru v zastupitelskou demokracii. Důvěru v parlament, bez nějž lid nikde na světě vládnout nedokáže. Kdo dává před lidovým hlasováním přednost rozhodování na sněmu, volí demokracii předvídatelnou, přehlednou a pravidelnou. Takovou, jež sama v sobě zahrnuje dostatek pojistek před vlastním rozkladem.
Ve sporu o přímé hlasování jde především o výběr ze dvou „herních plánů“:
1. O podstatných věcech ve státě se rozhoduje dle aktuální popularity jednotlivých řešení. V březnu se může hlasovat jinak než v únoru, v dubnu jinak než v květnu. Rozložení takové moci není přehledné ani stabilní, nikdo neví, jaké kdo drží karty a jaký mariáš z toho nakonec vyleze. Dnes se země může odebrat doprava a zítra doleva, pozítří vyskočit do výšky, v neděli zamířit ke dnu, na jaře stavět, na podzim bourat.
2. Několik desítek či stovek zvolených zástupců dostane pověření na dobu určitou. V Česku je to na čtyři roky, na 48 měsíců. Během tohoto období, kdy každý zná svou váhu a sílu, musí obrušovat hrany, hledat kompromisy, utvářet přesně zacílené většiny. Rozhodnutí jsou trvanlivá a jejich dopady setrvačné. Kromě Sněmovny má země i Senát, základní sbor zástupců je tak kontrolován ještě jedenaosmdesáti stařešiny, kteří se obměňují postupně, po třetinách.
Pro druhou možnost se vysloví nikoliv lidé nedůvěřiví k demokracii, ale naopak ti, kteří ji chovají v takové úctě, že si dělají zvýšenou starost o její zachování. Zdůrazňují prvky, které ji chrání před rozbitím, předěláním, zmenšením či zpronevěrou.
V parlamentu se síly spojují a rozpojují, bojují a smiřují podobně jako v lidových rozepřích, ale děje se to na přehledném čtyřletém obzoru a na ohraničené šachovnici. Spíše než nálada či náhoda rozhoduje vyjednávání a trpělivost. Proces je to těžkopádný a pomalý, čím je věc podstatnější, tím obtížněji se přibližuje výsledku. Nakonec však na verdiktu ulpí mnohem více ratia než má-li ano, či ne odpovědět ulice zvlněná počasím, reklamou či nedostatkem vědomostí o věci. Na sněmu se pod dohledem voličů dobírají kompromisů profesionálové, což hlas lidu ani v nejmenším neodnímá. Volba zástupců naopak dává rozumná pravidla tomu, jak se s tímto hlasem nakládá, aby vláda lidu zafungovala nejen při jednom hlasování, ale vydržela i do příště.
Odpůrce všelidového hlasování tedy nezpochybňuje kompetenci lidu moudře volit. Varuje naopak před nedůvěrou ve volený parlament, který je srdcem, mozkem i duší západní demokracie.
Staří známí političtí šíbři, jimž o vládu lidu ve skutečnosti vůbec nejde, se už roky snaží v různě opentlených populistických partách vábit voliče na příslib přímé demokracie. Daří se jim to, uchu to zní libě: už za tebe nebudou rozhodovat jiní, budeš konečně vyslechnut a přijat, i když si s problémem nebudeš zrovna lámat hlavu.
Že jde v praxi jen o hřejivý pocit, nikoliv o skutečnou touhu brát věci do svých rukou, je patrné z toho, že k místním referendům v obcích téměř nikdo nechodí. Ač se v nich rozhoduje o věcech, jež se dotýkají samotné ulice, v níž volič bydlí, drtivá většina hlasování je neplatná, neboť volič hlasovat nepřijde. Vždycky to raději nechá na zastupitelích a radních. Starostu si přece volí a platí od toho, aby se staral. A pokud se stará špatně, za čtyři roky ho vymění.