Dík za Miladu. Spíš za pokus
Anthropoid, Masaryk a teď Milada. Tři filmy ceněné spíše za snahu oslavit národní hrdiny než za výsledek. Životopis Milady Horákové žádá víc shovívavosti, neboť jde o debut, ale to v kině nerozhoduje.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Režisér, producent a spoluscenárista David Mrnka věnoval projektu, pro nějž získal i dceru Horákových a její rodinné dokumenty, deset let života. Nadšení se cení, jenže nestačí, právě Miladě by prospěl profesionál, jenž by za naprosto oprávněnou poctou Horákové našel víc než encyklopedické heslo s obrázky, opatřené dojemným „americkým“rámcem po pádu režimu, kdy dcera přijíždí pro matčiny poslední dopisy, a zpětně líčící zběžný školní dějepis od 30. let přes věznění nacisty i komunisty až do popravy Horákové v roce 1950.
Její osobnost přitom zůstává skrytá, omezená pouze na dilema, že pro své zásady a péči o veřejné blaho zanedbává, dokonce ohrožuje vlastní rodinu. Kdykoli osten výčitky zazní od dcery naočkované tetou – Táta je nemocný kvůli tobě, či budí skoro smích, a dobové zlo versus dobro vysvětluje v nástěnkových heslech pro vývoz, i když záměrně zvolená herecká angličtina s českým přízvukem může rušit diváky venku stejně jako doma.
Přitom film není vyloženě špatný, pouze nezáživný a neobratný. Ubíjí čas leteckými pohledy na jízdy autem, úmorně opakuje zatmívačky, situace od pracovny po ložnici inscenuje jako České století. Na druhé straně se nevyžívá v názorné brutalitě jako Anthropoid a na rozdíl od snímku o Janu Masarykovi, jehož smrt se v Miladě zmiňuje coby jasná vražda, se vyhýbá rádoby provokativním smyšlenkám. Ovšem pramálo tvůrci využili výbušný proces s Horákovou, kde i herce v rolích nepřátel jako by svazovala úcta.
Díky za Miladu tedy znamená spíše díky alespoň za pokus. režie David Mrnka