Petschkové
Na více než 200 milionů říšských marek zhodnotili Němci v roce 1939 majetek dynastie Petschků, uhlobaronů a bankéřů.
„Jeruzalém na Labi“. Jejich souvěrci žili například i na sousedním Českobrodsku, Kouřimsku a v dalších lokalitách.
Své příjmení získali jako další produkt josefínských reforem, podle obce Pečky kousek od Kolína. Jejich předek podle legend působil jako „hauzírník“, tedy podomní obchodník. Historické prameny považují za zakladatele rodu kolínského rodáka Mosese. Ten se v roce 1869 podepisoval ještě „po česku“, Peček. Působil jako „úvěrník“, což lze přeložit jako lichvář.
Z Mosesových synů se překvapivě nejrazantněji prosadil Ignatz narozený v roce 1857. Na rozdíl od bratrů, Isidora a Julia, právníků, vystudoval „jen“na gymnáziu na Malé Straně v Praze. „Moses držel své syny zkrátka. Neměli příležitost, aby si navykli lehce a rozmařile žít. Vštěpoval jim své zásady, mezi něž patřila i poučka, že v obchodě nesmí člověk znát ani vlastního bratra,“popsal výchovu Petschků historik Karel Kratochvíl.
Moses Petschek odhadl, že budoucnost patří uhlí, v roce 1871 koupil akcie Mostecké společnosti pro těžbu uhlí. „Levně koupit, draze prodat,“to prý bylo motto petschkovské dynastie. Dokázali vydělat i na propadu části Mostu v roce 1895, který stlačil cenu akcií.
Ignatz začal kariéru jako praktikant v bankovním ústavu Wiener Bankverein, založeném dynastií Rothschildů. Ta vlastnila podíly i ve zmíněné Mostecké společnosti pro těžbu u uhlí. Ignatz se tak dostal k zajímavým obchodním informacím. Ty se mu hodily i poté, kdy nastoupil do velkoobchodu uhlím Jakoba Weinmanna v Ústí nad Labem. Weinmannův podnik poté převzal, vzápětí se spojil i se silnou finanční skupinou Anglobanky a jejich kontakty na Velkou Británii.
Na začátku 20. století Ignatz expandoval také do Německa, kde se výhodně dostal například k sanované zkrachovalé důlní firmě knížecího rodu Hohenlohe.
Zatímco Ignatz a členové jeho severočeské větve rodu se etablovali jako uhlobaroni, bratři z pražské odnože klanu se úspěšně činili jako finanční magnáti. Julius a Isidor z investorské skupiny Petschek-Praha vydělávali díky burzovním operacím, což jim pomohlo proniknout i do sklářství, chemické či papírenské produkce.
Útěk do emigrace
A to ještě zdaleka nebyl konec, po vzniku první republiky Petschkové a jejich bankovní dům vytvořili s pěti desítkami společností syndikát, který ovládl polovinu evropské těžby uhlí. Zejména expandovali v Německu, kde jim pomohla hyperinflace a krize.
Ignatz Petschek zemřel v roce 1934, dědicem se stal syn Franz. Jenže okupace českých zemí pro Petschky znamenala pohromu. Před nacisty museli uprchnout do emigrace, podniky Němci zkonfiskovali. Přešly například pod křídla koncernu „Říšské závody Hermanna Göringa“. Rodina emigrovala přes Kubu s haitskými pasy do USA. Klan Petschků tam žije dodnes. V Čechách zanechali mimo jiné 13 velkých vil.
Nacisté vyrabovali majetek všech větví rodiny. Obrazy či starožitnosti z domů v Praze a Ústí nad Labem putovaly na aukci v Berlíně. Z pražského Petschkova paláce v Bredovské ulici se stal dům hrůzy – v květnu 1939 ho zabralo gestapo.
Na předválečnou slávu Petschkové nenavázali. Banky a těžký průmysl znárodnil dekret prezidenta Edvarda Beneše z října 1945, nemovitý majetek vrácen nebyl. Stavby spojené s dynastií dostaly nové majitele. Petschkova vila v pražské Bubenči se v roce 1945 stala rezidencí velvyslance USA. V dalších pražských vilách sídlí ambasády Ruska a Číny.