Rozhovor: Nadia Comaneciová
Změnila sport, pobláznila miliony. Nadia Comaneciová je po 40 letech opět v Praze.
Ve čtrnácti letech jediným cvičením na bradlech změnila v olympijském Montrealu 1976 gymnastiku. Jako první v historii olympijských her získala tehdy Nadia Comaneciová známku absolutní dokonalosti 10,00.
Perfektní desítku viděla poté v Montrealu ještě pětkrát! Malé a tiché rumunské děvčátko, které jakoby se bálo usmát, se stalo idolem celé generace a symbolem nástupu dětí v kdysi ženském sportu. Ale i když později dospěla, byly její životní příběh a charisma tak silné, že ji společnost ABC zařadila mezi 100 nejdůležitějších žen 20. století.
Kdysi o ní napsali, že je Mistryní z ledu. Radost ukazovala zdrženlivě. „Při gymnastických soutěžích většinou není nic k smíchu,“říkala.
Dnes má tmavé vlasy obarvené na blond, je spontánní, milá, stále se směje a s každým se dá do řeči. V 55 letech si užívá života. Nejcennější medaile a poháry schraňuje doma v sejfu. „Ale sošku jsem ještě nikdy nedostala,“říkala ve Fóru Karlín, když na galavečeru přebírala cenu za přínos sportu od Asociace národních olympijských výborů.
Kolik hodin denně jste jako školačka u kouče Bély Károlyiho trénovala?
Tak šest. Ale jen pět dní v týdnu.
Nebyl to tedy pro vás úmorný dril, jak mnozí tvrdili?
Ne. Můžete trénovat třeba jen dvě hodiny denně, ale potom nemůžete vyhrávat. V té době u nás neexistovalo pro dívky moc příležitostí, aby se gymnastice věnovaly. Já měla to štěstí, že v mém Onesti to šlo. Byla jsem hyperaktivní dítě, pořád jsem doma lítala a cvičila. Nebo jsem hrávala fotbal. Přitom tehdy ještě holky vůbec fotbal nehrály.
Díky gymnastice jste už od 13 let mohla z uzavřeného Rumunska cestovat na Západ. Což musela být veliká motivace, ne?
Určitě. Učila jsem se ve škole francouzsky a anglicky, mohla jsem si ty řeči vyzkoušet v praxi. A udělala jsem si přátele. Pokud máte přátele v zahraničí, obohatí to váš život.
Zároveň jste však byla při závodech pod obřím tlakem. Jak jste ho v Montrealu 1976 zvládala?
Nijak. Já nikdy nebyla jako dítě pod tlakem. Ten přišel až mnohem později. Na olympiádě v Moskvě 1980 už mi bylo osmnáct, dospěla jsem a věděla, co znamená být první a na vrcholu. Ale když jsem vyhrála v Montrealu, bylo mi čtrnáct a půl. Lidi mi tam říkali: Jste tak mladá, uvědomujete si, co tady předvádíte? A já jim odpovídala: Uvědomuji si to – a nejsem už moc mladá.
S vaší „magickou“desítkou jste se zapsala do dějin sportu. Dnes je už bodování gymnastiky jiné, desítky nejsou. Mrzí vás to?
Je to těžší pro diváky, současným známkám obtížně rozumí. Zeptáte se, jestli vědí, co znamená dostat 14 nebo 15 bodů, a oni tápou: Je to dobré, nebo ne? Desítka byla součástí našeho sportu, definovala gymnastiku. Měli bychom ji nějak zachovat.
1977: Hned opusťte Prahu
Vraťme se však nyní ještě zpět časem a doplňme do příběhu Comaneciové další kapitoly. Včetně té pražské. V roce 1977, už coby celosvětová celebrita, tu startovala na mistrovství Evropy. Ovládla víceboj, přestože si její kouč Károlyi stěžoval na verdikty rozhodčích. „Ellen Bergerová, bývalá trenérka týmu NDR, v roli rozhodčí viditelně nadržovala východním Němkám. Ani Rusky nepoužívaly čisté metody,“líčil později v autobiografii.
V Rumunsku sledoval přímý televizní přenos i diktátor Nicolae Ceausescu. Během finálových klání na jednotlivých nářadích ke Károlyimu přistoupil jakýsi muž a sdělil mu příkaz z Bukurešti: na protest proti hodnocení rozhodčích musí celý ženský tým okamžitě odstoupit. „Proč? Zbláznili jste se? Vypadněte,“odbyl ho kouč.
Comaneciová vzápětí zacvičila na kladině za 10 bodů. Ale dotyčný muž přistoupil k mikrofonu u stolku organizátorů a oznámil do něj: „Rumunské družstvo odstupuje.“Károlyimu řekl: „Jsem rumunský velvyslanec. Mám pověření od Nicolae Ceausesca. Hned opusťte halu.“
Ceauseskovo osobní letadlo je dopravilo do Bukurešti, kde propaganda zatím hustila lidem do hlavy, že předčasný odlet byl jedinou šancí, jak zabránit největší potupě rumunských sportovců, jaká se v historii chystala. „Náš prezident je hrdina,“hřímal komentátor televize.
Co si vybavujete z roku 1977 a z pražského šampionátu?
Moc si cením zlata z víceboje, které jsem tu vybojovala. Víte, každý si pamatuje hlavně moji olympiádu v Montrealu a moji desítku, jenže já si snad ještě víc vážím toho, že jsem v rozmezí šesti let třikrát po sobě vyhrála víceboj na mistrovství Evropy, ve Skien 1975, Praze 1977 i Kodani 1979. Když jsem to dokázala poprvé, dali mi místo velkého poháru jen malý a řekli: Ten velký je putovní, dostaneš ho, až vyhraješ potřetí. Tak jsem si řekla: Musím ho mít.
Přesto, jak jste prožívala, když vás Ceausescu v Praze odvolal z finále na nářadích?
Skončila jsem tehdy druhá na přeskoku a vyhrála bradla. Vtom kdosi z ambasády přišel, ať odstoupíme. Byli jsme dětmi a netušili, že je to vážné, ani jsme tomu pořádně nevěnovali pozornost. Šla jsem na finále kladiny, docvičila ho, dostala desítku, zamávala publiku – a najednou nás odtáhli pryč do hotelu, museli jsme se sbalit a už na nás čekalo soukromé letadlo do Rumunska. Přitom já chtěla své zlato z kladiny!
Vysvětlili vám důvody odletu?
Dodnes je pořádně neznám. Nikdo se nás neptal, nikdo se nenamáhal nám něco vysvětlovat. Nerada míchám sport a politiku. Byla jsem v Praze kvůli závodům a politika je pokazila. Jenže nebyli jsme v pozici, abychom něco řekli.
1978: Dala jsem si pauzu
Kariéra Comaneciové se po Praze hroutila. Odešla od Károlyiho, přestěhovala se do Bukurešti, předváděli ji na banketech i při státních návštěvách jako cvičené zvíře. Zkrátila si účes a zpohodlněla. Nico, syn vládce Ceauseska, ji údajně donutil, aby mu sloužila coby milenka.
S dvanácti kily nadváhy ani nemohla cvičit. Prozřela a vyrazila za Károlyim, ať jí pomůže vrátit se zpět, jedla jen jablka a jogurty, drasticky hubla. A v Moskvě 1980, navzdory nepřátelskému publiku i zákulisním čachrům, vybojovala další dvě zlaté olympijské medaile na nářadích i stříbro z víceboje.
Byly chvíle, kdy jste chtěla kariéru předčasně ukončit?
V šestnácti jsem si dala pauzu, ale pak jsem se začala nudit. Šla jsem se podívat na závody kolegů z týmu a v hledišti si říkala: Měla bych být na ploše. Proto jsem se vrátila. V gymnastice jste za mé éry i tak končili hodně mladí. Naposledy jsem závodila na Univerziádě 1981 v devatenácti. Pak jsem ještě občas cvičila exhibice a v roce 1984 skončila definitivně, už jsem na to byla vnitřně připravená. Zato současné gymnastky klidně závodí i po třicítce.
Rozhodnutí utéct bylo trochu šílené. Neměla jsem ale jistotu, že komunistický režim brzy padne, chtěla jsem pryč.
Zacvičíte si i nyní v tělocvičně?
Denně. Doma v Oklahomě jsem v ní vážně každý den. Cvičím i tady, v hotelovém fitness. Nebo chodím běhat. Zkoušela jsem dřív i lyžovat, šlapala jsem vždycky celý kopec nahoru, bez vleku. Jedna lyže, druhá lyže (ukazuje, jak pochodovala po svahu). Bylo to dobré pro mé nohy.
Vypadáte šťastně.
Jsem šťastná. Celý život.
I když ten život býval také hodně složitý? Třeba po emigraci kouče Károlyiho, jehož odchod jste při turné po Spojených státech kryla. Rumunská vláda vám potom zabavila pas a nesměla jste v 80. letech nikam vycestovat.
Život je výzva pro každého. Nemůže být pořád jednoduchý. Pokud se necítíte pohodlně, buď musíte najít cestu, jak ho zlepšit, nebo zůstanete na té staré cestě a budete nešťastní. Každý z nás může řídit život do směru, kde ho chce mít. Já to dělám.
Tak jako když jste v listopadu 1989 krátce před pádem Ceauseskova režimu komunistům přes močály utekla z Rumunska? Americká média poté psala o útěku desetiletí.
Někdy se věci dějí rychle. Tehdy to bylo pro lidi v mé zemi drsné. Ano, to mé rozhodnutí utéct bylo trochu šílené, ale já ho udělala. Řídila jsem se instinktem. Nebylo jisté, že komunistický režim v Rumunsku opravdu brzy padne, bála jsem se o rodinu, ale chtěla jsem pryč.
1989: Kulturní šok v USA
Po emigraci si Comaneciovou v USA „přivlastnil“Constantin Panait, v Kalifornii žijící Rumun. Prohlásil se jejím agentem, nikoho ze známých k ní nechtěl pouštět, vozil ji po zemi a za peníze poskytovala rozhovory. „Comaneciová se chová jako malé dítě, které poprvé vtrhne do obchodu se sladkostmi,“tvrdil tehdy majitel hotelu na Floridě.
Pokračování na str. 23