Tři, dva, jedna, start. Na Hrad!

Pole kandidátů na prezidenta je kompletní, boj o Hrad startuje. Do jaké míry lze už ze jmen zúčastněných usuzovat, o co v něm půjde? A poučila se v něčem politika z minulé hradní volby?

Vposledních dnech a týdnech před uzávěrkou prezidentských nominací se celý osud volby točil kolem pěti neznámých. Vezměme to popořadě. Zaprvé: nevzdá Miloš Zeman na poslední chvíli kandidaturu ze zdravotních důvodů? Nevzdal, jeho trable se zřejmě dost přeceňují, přání otcem myšlenky. – Zadruhé: nominuje hnutí ANO svého kandidáta? Jak se dalo čekat, nenavrhlo nikoho a významně tím posílilo Zemana. – Zatřetí: půjde do volby Tomio Okamura? Nejde, takže ani on neubere hlasy Zemanovi. – Začtvrté: co způsobí nečekaný deus ex machina Mirek Topolánek? Nejspíš ještě víc rozdrobí protizemanovský blok a způsobí trochu jinou polarizaci hradní volby. – A zapáté: neskrývá se za tajemnou anonymní kandidaturou nějaká ještě větší volební bomba, která na poslední chvíli obrátí vše naruby? Neskrývá, byla to úplná bublina, penzista s jediným podpisem.

Favorit startovního pole je jasný: obhajující prezident je vždy ve výhodě, v Česku s tatíčkovskou tradicí dvojnásob. K vážnějším soupeřům lze počítat Jiřího Drahoše, snad Michala Horáčka, překvapit by mohl i Topolánek. Zbytek pole tvoří outsideři, donkichotské postavy, politické kuriozity či přímo případy pro psychiatra.

Oproti volbě před pěti lety je startovní pole početnější. Znamená to, že se vůbec nepovedlo postavit silný protizemanovský blok. Pravostředové spektrum je fragmentizováno úzkými personálními ambicemi, zatímco na levici bohorovně trůní jen Zeman, jenž navíc svým populistickým a národoveckým kurzem dokáže stahovat protestní hlasy napříč spektrem. Co více si může obhajující hlava státu přát?

Všichni proti Zemanovi

I tak bude mít volba a jí předcházející kampaň podobu bitvy všech proti Zemanovi. Promítnou se do ní ovšem i všechny možné konflikty z domácí stranicko-parlamentní scény. Tedy další, i když nyní jen zprostředkovaná bitva o Andreje Babiše, spor o výklad pojmu liberální demokracie, konflikt mezi tradicí a protestem, různé pohledy na EU i střet byznysových bloků.

Od poslední hradní volby před pěti lety se ta nadcházející, lednová, bude v prvé řadě lišit samozřejmě osobou obhajujícího prezidenta. To minule nebylo, všichni stáli na stejné startovní čáře. Zeman teď sice slíbil, že žádnou volební kampaň nepovede, přesto bude všudypřítomný.

Velkou odlišností je totální krach stranických kandidátů. Minule své lidi stavěly ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a mimoparlamentní SPOZ, nyní z parlamentních stran žádná, partajní původ mají jen kandidáti „do počtu“Jiří Hynek (Realisté) nebo Vratislav Kulhánek (ODA). Přitom minule postoupili do finále právě dva straničtí borci, Zeman a Schwarzenberg. Úpadek stranictví je ale asi už tak hluboký, že se partaje bojí někoho zatížit takovým polibkem smrti. Lednová volba tak bude arénou nestranických sólistů.

Od minula také výrazně opadl zájem o to podepřít svou kandidaturu sbíráním občanských podpisů. Před pěti lety si troufli jít do volby s poslaneckou či senátorskou vstupenkou jen čtyři čistě straničtí kandidáti, letos je to už většina i těch nestranických. Ale možná právě to, že se minule do finále dostal Schwarzenberg i bez úmorného sbírání podpisů, umocnilo přesvědčení, že archy s desetitisíci podpisy asi zase tak velkou roli nehrají. Jakkoliv to vypadá trochu zvláštně, když občanský, tedy krystalicky čistý nadstranický kandidát brouzdá s čepicí v ruce po parlamentních chodbách a prosí vysoké partajníky o podpis.

Lze-li se nějak poučit z minulé hradní bitvy, pak je to varování, že v takto úzce personální volbě a v dvoukolovém většinovém systému může mnohem snáze než při stranické, parlamentní volbě favorit propadnout. A naopak zdánlivý outsider uspět. Velký favorit minulé volby Jan Fischer se nedostal ani do druhého kola, naopak tam postoupil předseda TOP 09, který byl podle těsně předvolebních průzkumů až na čtvrtém místě.

I dnes se sice vše soustřeďuje na duel Zeman–Drahoš, ale jsou před námi ještě dva měsíce a spousta neznámých. Do hry by mohla vstoupit změna Zemanova zdravotního stavu, Drahošovo nevýrazné vystupování v předvolebních debatách a v neposlední řadě i výsledek jednání o nové vládě.

Stará dobrá politika

Poučením z minulé volby hlavy státu je i uvědomění si toho, o co všechno se tu hraje. Ne že by Zemanovi předchůdci byli nějaké panenky v koutě, ale až současný prezident, posílený mandátem z přímé volby, rozehrál hotový ústavní a politický koncert. Tedy ukázal, jak i ústavně relativně slabší prezident může šikovně využívat pravomocí, jmenovacích procedur a termínové nejasnosti ústavy, může-li argumentovat nejsilnějším mandátem v zemi v podobě 2 717 405 voličů. O to více to platí v situaci nejisté budoucí, možná vratké menšinové vlády.

Už minulá hradní volba ukázala, že to zdaleka není jen výběr nejatraktivnější voskové figuríny. Byl to politický střet zájmových bloků – a bude tomu tak i v lednu. Taková bitva je sice vzhledem k charakteru volby hodně ovlivněna osobnostními předpoklady kandidátů, ale přece jen je to pořád pouze personifikace starého dobrého politického střetu. Možná mezi pravicí a levicí, možná táborem národoveckým a kosmopolitním, mezi nacionalismem a multikulturalismem. Zaplať pánůh za to.

Hradní volba není výběr nejatraktivnější voskové figuríny. Je to střet bloků a zájmů, jak má být.