Co to přišlo za poleno?
Pokračování ze strany 20
Taky máte cejch hráče, který v soubojích ochotně padá.
Na tohle téma už se napsalo dost a dost.
Ale vynechat ho nelze. Nedělní souboj se slávistou Jugasem jste ustát mohl?
Kdyby mě netahal za dres a neremploval loktem, šel bych sám na branku. Byl jsem rychlejší. Třeba bych stejně trefil jen gólmana nebo poslal balon na tribunu, ale takhle jsem neměl šanci vystřelit. Chyběl mi balanc. Rozhodčí faul nepískl, takže hotovo. Faul prostě nebyl.
Co kdybyste sám bránil Krmenčíka?
Hrozně bych mu nandal, provokatérovi jednomu. On je totiž fakt nepříjemnej. Ale víte co, jakmile skončí zápas, Krmenčík každému podá ruku. I největšímu nepříteli, se kterým se celý zápas pošťuchuje.
Myslíte, že existuje lepší povolání než fotbalista?
Protože jsme v Kataru, tak co třeba ropový magnát? Nebo generální manažer Viktorie Plzeň?
Narážíte na pana Šádka, klubového šéfa?
No jasně. On je přísný, nic neodpustí, ale dělá mě šťastným. Od dorostu, kdy mi zařídil internát. Taky drží slovo. Když jsem před dvěma lety za Duklu nastřílel tři góly, povídá: Dej ještě pět fíků a po sezoně si tě vezmeme do Viktorky. A stalo se. Oba pocházíme od Karlových Varů, možná proto k sobě máme tak blízko. Dokonce si pamatuju, jak jsem mu podával míče, když kopal za Sokolov. Přísahám. Hrával ofenzivního záložníka a měl dvanáctku na dresu.
Pak jste podával míče komu?
Plzeňským legendám, ke kterým jsem vzhlížel. Panu Horváthovi, panu Kolářovi, panu Limberskému.
Přiznal jste se jim později?
U piva. Jakmile jsem byl platnější a ukázal na place, že něco umím. A oni se rozněžnili: Víš co? My to měli stejně. Taky jsme běhali pro balony, když v Plzni kopali Bečka, Skála nebo Čaloun. A Horvi kdysi ve Spartě podával míče třeba panu Chovancovi.
Co si o vás mysleli, když jste přišel?
Že jsem poleno. Velký fotbal jsem se od nich teprve musel naučit. Jak si odskočit od stoperů, správně si naběhnout, najít si prostor, nepanikařit při zakončení, věřit si, vypilovat zpracování a hlavně první dotek, který je nejdůležitější ze všeho. A vidíte, příští rok si poleno může zahrát Ligu mistrů. I když si to nejdřív musí s Plzní ukopat.
Může, ale nemusí. Už letos v létě jste měl nabídky jít ven.
Já Plzeň miluju, je součástí mého srdce, ale cizinu si určitě chci vyzkoušet.
Naposledy neuspěl francouzský Montpellier s nabídkou na 70 milionů korun.
To mě vůbec nemrzí. Dostal jsem šanci, abych se posouval v Plzni, což úplně stačí.
A pak?
Líbí se mi Anglie. Když ne Premier League, tak klidně druhá liga. Má temperament, tempo, je nekompromisní podobně jako já. Na otrkání ideální.
Mimochodem, vždycky jste býval zabiják na hrotu útoku?
Dokonce jsem se kdysi vydal na jeho autogramiádu a nechal si podepsat knížku.
Dnes je vzorem kdo?
Belgičan Lukaku, který kope za Manchester United. Je to tank, který měří metr devadesát a váží metrák. Přitom když se rozběhne, je to fičák. A s míčem to umí bezvadně.
Ani vám balon nepřekáží, takže v sezoně máte už devět gólů a šest asistencí.
Za to vděčím Plzni. Jsme mančaft, který si vyhoví. Máme velikou motivaci a jsme natolik sehraní, že přesně víme, kam si kdo naběhne. Baví nás to spolu.
O tom jste snil jako kluk?
Ani ne. Já hlavně toužil po tom, abych hrál fotbal, abych se živil tím, co mě nejvíc baví. Tomu jsem podřídil všechno. Když jsem v dubnu 2014 dal za Ostravu první ligový gól, došlo mi: Hele, a je to tady! Když ses trefil jednou, můžeš se trefit i pětkrát nebo dvacetkrát. Ale na hrušce neusínám, pořád si moc dobře vybavuju, jak jsem na intru řešil, jestli mi k večeři stačí rohlík s jogurtem, abych ušetřil.
A stačil?
Musel. Teď přespávám v nádherných hotelech, hraju za nároďák, vybírám mezi svíčkovou a lososem, ale každého okamžiku si vážím stejně.