Co to přišlo za poleno? A teď je Krmenčík král
Jan Palička reportér MF DNES v Kataru
Loni v červnu se mu osud změnil před očima. Už už se schylovalo, že půjde hostovat do Liberce, ale nakonec si Michael Krmenčík vybojoval budoucnost v Plzni. Ptáte se jak? Proti relativně snazším soupeřům nastřílel v přípravě moře gólů, takže se rozhodlo: Zůstáváš! A teď už střílí proti všem. Střílí tak dobře, že český fotbal nemá lepšího útočníka.
Sveřepý čtyřiadvacetiletý chlapík, který neuhne ze souboje ani z otázek, táhne Plzeň za titulem, je nejlepším střelcem ligy a reprezentačním útočníkem číslo jedna. Proto se právě dnes probudil v okouzlujícím
Na obou stranách kamionu září největší hvězdy týmu a na zadních dveřích mistryně světa Gabriela Koukalová míří na terč, nad nímž svítí anglický nápis: „Na cestě za vítězstvím.“
Dovnitř se vejde současně 350 párů lyží, dva mazací stoly i bruska, kterou v minulé sezoně Češi vozili v dodávce.
Koupí kamionu se reprezentace přidala k Norsku, Švédsku, Rusku, Německu, Francii, Kanadě a Rakousku, tedy státům, které už servisní truck v minulých sezonách využívaly.
Hned zítra vyrazí nový člen týmu hotelu Torch, který vyrostl v katarském Dauhá a symbolizuje olympijskou pochodeň.
V odpolední výhni čeká Krmenčíka další výzva, příprava s Islandem, který postoupil na mistrovství světa.
Ještě jste nechodil do školy a rodiče se rozvedli. Místo vlastního táty vás vychoval táta nevlastní. Co vám ta zkušenost dala?
Všechno. Vůbec jsem to neměl složité, jak si možná domýšlíte. Nevlastního tátu považuju za svého. Má obrovskou zásluhu na tom, co ze mě je. Nakazil mě i svou vášní pro fotbal. Víte, my byli rázem čtyři bráchové, ve všem jsme si rozuměli, společně kopali za barákem, měli se rádi. To pouto trvá dodnes, i když máme jiná příjmení.
Přejmenovat jste se nechtěl?
No a pak je tady pochopitelně problém největší – zdraví Gabriely Koukalové. Jen jediné zlato jí ve sbírce chybí – právě to olympijské.
Proto chtěla hrám v Koreji všechno Mamka se mě kdysi ptala: Nechceš se jmenovat Surový? Ne ne, nevadí mi být Krmenčík. Jsem na to jméno pyšný. Chci být já.
Jak se u vás doma prožívají zápasy?
Vášnivě a nervózně. Všichni fandí. Pamatuju, jak mě táta trénoval, když jsem v žácích začínal u nás v Kraslicích. Běžím sám na gólmana, kopnu do drnu a táta byl v tu chvíli schopný vzteky rozšlapat brýle.
Dioptrické?
Ne ne, sluneční, držely mu vlasy. Máma musela třikrát do měsíce do večerky, aby mu koupila nové.
Zato teď máte životní fazonu. Vnímáte to tak?
Jsem šťastnej, zamilovanej a moc si vážím toho, jak se mi daří. Plzeň šlape, Sice se spekulovalo, že by ruské Tjumeni mohlo být odebráno, ale nyní tomu nic nenasvědčuje. Glóby se nejspíš rozdají v březnu na Sibiři. rodina je zdravá, našel jsem si holku, kterou jsem hledal celý život a která rozumí fotbalu. V únoru se nám narodí holčička.
Počkat, jak přesně vaše partnerka rozumí fotbalu?
Třeba jedeme po zápase autem a Denisa zničehonic poví: Zase sis seběhnul na přední tyč jako minule. To máte s Radimem Řezníkem naučené, nebo je to náhoda? Má přesně zmáknuté, jak se pohybuju při rozích, jak si nabíhám, komu nejčastěji přihrávám.
A vy jí na oplátku po gólech posíláte srdíčko složené z prstů.
Jak je těhotná, tak při tom gestu pláče a prosí mě: Kroť se trochu, zase budu bulet. Ale mně to nedá.
Jméno pro dcerku je vybrané?
Claudie. Však si mě Milan Petržela z legrace dobíral, že se po něm opičím.
On má jméno dcery výrazně vytetované na ruce.
Já jsem zatím úplně bez kérek, ale dceru si vytetovat nechám. To se musí. Decentně, pod triko.
Koukám, že nemáte problém mluvit od podlahy. Stejným způsobem i hrajete.
Odmalička je to můj styl. Jsem silný, docela rychlý, dohrávám souboje. A když to nejde silou, jsem vyčuraný a drzý.
Proto vás většina soupeřů nemusí, viďte?
Možná je štvu ksichtem... Ale máte pravdu, všechny obránce musím štvát, jsem neústupný a neuhnu.
Pokračování na straně 19