Rodeo: osm vteřin na hřbetě býka
Rodeo je vášeň amerických kovbojů. Během předepsaných šesti vteřin pro juniory a osmi vteřin pro dospělé jezdce jde o život. Přesně tak dlouho musí vydržet na hřbetě býka, který může mít až 700 kilogramů.
Je sobota večer, sedím na oprýskané dřevěné lavici před býčí arénou v městečku Burnsville v Apalačských horách. „Dnes to bude velké, velké rodeo, máme patnáct dospělých jezdců a osm juniorů,“vykřikuje do tlampače Keith Vance, šedesátiletý matador místních kovbojů. Rozhlížím se kolem, možná bych napočítala 150 starousedlíků, turista o toto místo nezavadí.
Přijíždí sanitka. Zaparkuje hned vedle železného plotu, za kterým je slyšet dusot mohutných sudokopytníků. „Snad ji dneska potřebovat nebudeme,“povzdechne si Karen Ledfordová, fanynka rodea a matka jednoho z jezdců. „Jen šest vteřin pro juniory a osm pro dospělé. Musíte vydržet sedět na býkovi a nespadnout. Výhra 300 dolarů je vaše,“hlásí rozrušeně Keith.
Kovbojové v tradičních kožených kalhotách s třásněmi a obrovským páskem, vysokými botami a širokými klobouky se kolem procházejí a významně protahují, skoro jako běžci na dlouhé tratě před závodem. Je na nich dobře vidět nadšení a touha se předvést.
Pak najednou všechno ztichne, místní odloží hamburgery a párky v rohlíku vedle sebe na lavičky a povstanou. Vidím mnoho těch, kteří si symbolicky položí pravou ruku k srdci. Z chraplavých reproduktorů zaznívá americká hymna, do arény vjíždějí jezdci na koních, každý má jednu vlajku. Americkou, vlajku Severní Karolíny a je tu i tolik diskutovaná vlajka konfederační, která je jižanským symbolem z dob boje severu proti jihu. Právě začalo apalačské rodeo zvané Arbuckle!
Stoletá tradice
Podobně jako velké kapely mají své frontmany, tak i místní jezdci na divokých býcích mají svoji předehru. Arbuckle Rodeo začíná v sedm večer, ale na dramatickou jízdu, která je otázkou života a smrti, si musí každý ještě minimálně dvě hodiny počkat, zásadně začíná až po setmění. Arbuckle Rodeo s více než stoletou tradicí na stejném místě a ve stejný čas má svůj striktní rozvrh.
Tady v Apalačských horách vášeň pro kulturu pokoření divokého býka nezná mezí. Začíná se tím, že se batolata posazují na ovce, často ještě dřív, než umějí chodit.
„Dědeček choval krávy, býky a ovce, to, že mě táta posadil na ovci ve dvou letech, si sice moc nepamatuji, ale vím, že jsem už v sedmi letech seděl na mladém býkovi, a na to se zapomenout nedá,“směje se dnes šestnáctiletý Zek Ball. Za ruku drží svoji přítelkyni Amy, protože projít se v okolí arény takto hezky spolu už něco znamená.
Zek má čtyři sourozence a o dvacet let starší matku, nejmladšímu bráchovi je jen pár měsíců. Táta od nich odešel, matka žije s přítelem. „Nemám strach, když se posadím na býka, jsem naopak velmi rozrušený a to ten strach překoná. Vyhrát tři stovky, to by bylo něco,“říká mi Zek. „Co bys s nimi udělal?“ptám se. „Ušetřil bych si je,“usmívá se. To ještě neví, že ty peníze dnes večer v kategorii juniorů vyhraje, a nebude to poprvé.
Jeho maminka je v hledišti taky, vypadá mladě, skoro jako jeho sestra, a drží v náručí batole. „Jsem tak ráda, že je Zek úspěšný,“odpovídá mi na otázku, jestli se o syna nebojí. Pak ale přiznává, že už měl otřes mozku, vykloubené rameno a několik zlomenin. „To je ale u tohoto sportu zcela normální a musí se s tím počítat,“dodává klidně.
Modlitba a AC/DC
„A máme tady Donovana, jak dlouho vydrží na ovci!“křičí do tlampače moderátor rodea Keith. Donovan spadne asi za vteřinu, ještě mu nejsou ani dva roky. Vyplašená ovce lítá po aréně, nakonec se nechá zlákat na kýbl se dobrotami.
Podobně je to s dalšími dětmi. Některé se zvednou ze země samy a zběsile utíkají zpět k rodičům. Některé se rozpláčou, někdy vedle ovce běží tatínek, aby se ujistil, že se nic nestane.
Po ovcích přijdou na řadu rychlostní závody koní mezi třemi barely. Jezdci se poté snaží zdolávat i divoké koně bez sedla, padají, nebo vydrží, je to více show než souboj.
Stmívá se a kovbojové končí s protahováním a významným procházením se před publikem.
Najednou všechno jako na povel ztichne a zhasnou světla. Do arény vběhne Keith s kanystrem benzinu, vlévá ho do písku, ve kterém je vyryta silueta býka. Pak ji zapálí a před publikem se objeví zářící obrys hlavy sudokopytníka. Kovbojové v tichosti nakročí do arény a u ohnivé záře pokleknou.
Asi minutu se modlí a s nimi v tichosti – snad jen za zvuku všudypřítomných cikád – i všichni přítomní. Kovbojové se pomalu zvednou, rozsvítí se světla a z chraplavých reproduktorů zazní hudba od AC/DC. A je to tady!
„Nejhorší je býka dostat do přípravné ohrady, pracujeme na tom všichni, vlastně je tam namáčknutý tak, že se nemůže hýbat. Jen díky tomu se na něj může kovboj posadit. To drama začíná po otevření brány k aréně,“vysvětluje mi devatenáctiletý Brent Ensor. Na divokého býka si poprvé sedl ve dvanácti letech. „Jak se na něj jednou posadíte a zažijete ten drsný adrenalin, tak už nemůžete přestat,“usmívá se. Zranění? No jasně, že ano. Zlomené kosti, rozbitá hlava, vykloubené rameno. Brent je tento večer šestý v pořadí, vydrží na býkovi asi jen dvě vteřiny a při pádu si zraní nohu, ale sanitka naštěstí ten večer houkat nemusela.
Keith říká každé jméno s věkem, kovbojové mají na sobě helmy a speciální širokou vestu, kterou se chrání před vnitřním zraněním kopytem nebo rohem či pádem na ostré hrany. Rocková muzika se střídá s country, býci zuřivě narážejí svými rohy do ohrady, dusot kopyt je slyšet téměř všude.
Do arény vjíždí 24letý Willie Carter, je docela drobný a býk obrovský. Nejdřív to vypadá, že spadne, ale pak se najednou při vykopávání býka jeho tělo začne vlnit, jako by bylo z gumy. Carter vydrží asi deset vteřin. Za nadšeného potlesku pak z divokého zvířete sám seskočí. Zastavuji ho hned za branou. „Ty jsi to dokázal,“říkám s radostí a poplácávám ho po zádech. Celý se třese, je propocený a zadýchaný jako po maratonu – a to jen za deset vteřin na divokém býkovi.
„Nečekal jsem to, opravdu ne, je to prostě fantastické!“říká téměř plačtivým hlasem a utíká k přípravné ohradě pomáhat ostatním.
Willie a šestnáctiletý Zek byli té noci jediní, kteří si domů odnesli tři stovky dolarů. Ale v tomto případě je to jen třešinka na obrovském dortu. Zdolání býka je to, co je bude hřát hezkých pár dní. Alespoň do doby, než z hřbetu znovu spadnou.
Kořeny v nekonečných prériích
Zajímavý sport, člověk by takovou show čekal někde u profesionálů v Texasu, ale tady v severo karolínských horách? Odpověď je třeba hledat v dějinách rodea. Podle historických odkazů rodeo vlastně začalo v amerických prériích, kdy tvrdí chlapíci hlídali stáda dobytka.
První utkání v jízdě na býkovi se údajně konalo v Arizoně asi před dvěma sty lety. Ještě předtím začalo na divokém koni. Později se tato kovbojská zábava rozšířila i na východ Spojených států. Dnes je tato sportovní disciplína uznávaná v USA za národní a provozuje se ve všech možných formách na profesionální i amatérské úrovni.
Spojuje ji jedno: adrenalin a posedlost kovbojů zdolat koně nebo býka. Rodea se dodnes pořádají zcela logicky v místech, kde se pasou a chovají koně i dobytek, tam si totiž lidé z pokolení na pokolení své zkušenosti předávají.
Obzvláště v prériích nebo horských vesnicích se za posledních sto nebo i dvě stě let v rodeu příliš nezměnilo. Podivovala jsem se i nad tím, že se tohoto nebezpečného sportu mohou účastnit i nezletilí. Prý ano, samozřejmě se souhlasem rodičů. Pokud jde o desetileté nebo dvanáctileté chlapce, posadí je ve většině případů organizátoři na menší, mladé býky, rozhodně se ale nejedná o telata.
Pravidla jsou všude stejná
Ve Spojených státech se pořádají tisíce rodeí ročně. Americká asociace pro veřejné zdravotnictví uvádí, že na býcích tam v průměru každý rok umírají tři jezdci. Ve statistikách jsou samozřejmě různorodá rodea od těch vyhlášených a profesionálních až po ta malá, vesnická – jako právě Arbuckle Rodeo v městečku Burnsville, které má jen dva tisíce obyvatel. Je ale nutné dodat, ať už jde o malá, nebo velká rodea, pravidla jsou stejná a býci většinou váží 600 až 700 kilogramů.
Vyhraje se jen více nebo méně peněz. Počet zranění je vysoký, od lehčích až po ta vážná. Jen v Severní Karolíně se z vážného stavu stále vzpamatovává šestnáctiletý Wesley Fisher. Letos v únoru spadl v okrese Wake Forest pod dospělého býka. Ten mu kopyty rozmačkal i přes ochrannou vestu hrudník. Lékaři se obávali nejhoršího, modlila se za něj celá Severní Karolína, nakonec se uzdravil, ale na býka se ještě znovu neposadil.
Velkou diskusi také vyvolala smrt dvanáctiletého Richarda Wayde Hamara v Coloradu v roce 2009. Kopyta býka mu rozmačkala srdce a plíce, chlapec nepřežil.
Problém je v tom, že na těch amatérských rodeích se na býka posadí někdy i tací, kteří tam nepatří. A trénink? „Rovnováha, síla v rukou a nohou, umění spadnout,“alespoň to mi o základu řekli kovbojové v městečku Burnsville.
V neposlední řadě se pak proti rodeu ozývají i ochránci zvířat. Tvrdí, že je to týrání. V amerických médiích je na toto téma řada úvah, které končí tím, že zraněný nebo mrtvý je pokaždé člověk, a ne býk, ten se po shození kovboje ze svého hřbetu proběhne vítězně po aréně a pak ho chlapíci na koních zaženou do ohrady.
Názory se samozřejmě liší a je na každém si udělat vlastní závěr. Při návštěvě apalačského rodea je rozhodně zážitek sledovat více než býky místní starousedlíky a jejich kulturu. Když se tam dostanu, mám pocit, že cestuji v čase do minulosti, a to ne o padesát, ale minimálně o sto let.
Jak se na býka jednou posadíte a zažijete ten drsný adrenalin, tak už nemůžete přestat.