T. G. Masaryk podpisy sbírat nemusel, lehké to však nemíval
Pětkrát se stal prezidentem Československé republiky Tomáš G. Masaryk. Padesát tisíc podpisů občanů ani podpisy poslanců či senátorů nikdy shánět nemusel. Přesto nebyly prezidentské volby za první republiky bezproblémovou záležitostí.
„Prezidenta volil vždy v tomto období parlament, který byl podle ústavy dvoukomorový,“popisuje průběh voleb historik Michal Stehlík, autor výstavy Fenomén Masaryk v Národním muzeu v Praze.
Nejsnazší byla první volba. Ještě před přijetím ústavy byl totiž Masaryk zvolen prezidentem 14. listopadu 1918 Revolučním národním shromážděním. Stalo se tak aklamací, tedy souhlasem všech přítomných.
Kromě první volby měl Masaryk vždy protikandidáty. V drtivé většině šlo o kandidáty komunistů. V roce 1920 kandidovaly ještě německé strany profesora Naegleho, ale Masarykovo zvolení bylo jasné.
Jiné to bylo v roce 1927, kdy panovala velká nervozita, zda bude volba úspěšná již v prvním kole. Proti byli nejen komunisté, ale i další strany. Masaryk se dal dokonce předem slyšet, že v případě neúspěchu do druhého kola nepůjde. „Nakonec byl zvolen s pouhými třinácti hlasy nad potřebné kvórum, mimo jiné i díky hlasům německé sociální demokracie. Byla to nejtěsnější volba první republiky,“potvrzuje Stehlík.
Politické strany podle něj sice často zvažovaly různé varianty, ale nakonec nestavěly kandidáta. „Komunisté tím ukazovali svoji výjimečnost, jiný přístup k republice, k Masarykovi. I když i oni byli například v roce 1927 z Moskvy tlačeni, aby v případném druhém kole podpořili proti jinému kandidátovi Masaryka,“dodává Stehlík.
V roce 1934 si prezidentskou volbu poprvé „vyzkoušel“Klement Gottwald, který získal 38 hlasů. Komunisté tehdy rušili volbu výkřiky „Ne Masaryk, ale Lenin!“„Byla to ale i součást tehdejší strategie – být vidět. A kdy jindy než při prezidentské volbě,“říká Stehlík.
Prezident měl podle ústavy sedmiletý mandát. Původně měl mít pouze reprezentativní funkci, ale to Masaryk tvrdě odmítl. Měl pocit, že osobně musí mít možnost aktivně zasahovat do chodu státu. „Chtěl původně americký model s velmi silným prezidentem, ale tento model neprosadil, politické strany stále sehrávaly zásadní roli,“vysvětluje Stehlík. Přesto si prosadil vyšší pravomoci, než má například dnešní český prezident – mohl rozpustit o své vůli parlament, mohl stanovovat počet ministerstev, pouze on mohl jmenovat premiéra. „To vše v případě Masaryka ještě ve spojení s mimořádně vysokým prezidentským rozpočtem a velkou morální autoritou z něj činilo významný faktor prvorepublikové politiky,“hodnotí Stehlík.
Volbě Masarykova nástupce Edvarda Beneše v roce 1935 předcházelo dlouhé vyjednávání. Nakonec byla volba i díky Masarykově podpoře jednoznačná. Volba Emila Háchy už byla v docela jiné atmosféře, panoval velký šok po mnichovských událostech a odchodu Edvarda Beneše. Přesto byl zvolen drtivou většinou.