Syrské památky pomůžeme sestavit jako rozpadlé lego
Čeští restaurátoři a památkáři pomohou zachránit část kulturního dědictví válkou zničené Sýrie. Jde o kořeny také naší civilizace, připomíná ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš.
PRAHA Loni v červnu vláda schválila rozvojovou a humanitární pomoc Sýrii ve výši 195 milionů korun. Její součástí má být i záchrana tamních památek. Na tu půjde od roku 2019 asi 40 milionů korun.
„Peníze poskytnuté vládou na pomoc Sýrii nebyly sebrány z opravy Karlštejna. Neznamená to, že se kvůli pomoci v Sýrii budou české památky opravovat méně,“říká generální ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš na výtky, zda by neměl stát raději investovat do památek na vlastním území.
Už podruhé jste se vypravil do Sýrie. Co bylo cílem vaší cesty?
Jel jsem tam dojednat konkrétní kroky, například odeslání restaura térského materiálu v hodnotě dvou milionů korun, který tam zrovna odjíždí. Jednou z peripetií s těmito státy je ito, že poe-mailu s nimi nedohodnete prakticky nic. Když to tak řeknu, musíte s nimi sedět osobně u vodní dýmky.
Jak dlouho a kde v Sýrii jste byl?
Čtyři dny. Byl jsem v Damašku, chtěli jsme i mimo město, ale nepustili nás.
Jak to v Damašku vypadalo a jak na vás město a lidé působili?
Nejsem žádný specialista na Sýrii a nemohu mluvit o tom, co se děje například v zónách na severovýchodě země. Ale Damašek je místo takových schizofrenních paradoxů. Ve městě jako takovém, ale i na cestách k libanonským hranicím lidé žijí poměrně normální život. Fungují školy, doprava i infrastruktura a je vidět, že si stát udržel moc jako takovou. Takže narazíte i na banální věci, jako je policie, která měří rychlost.
Část města stále ovládají rebelové?
Ano. Seděli jsme třeba u čaje a náš doprovod nám řekl, že kilometr dál touhle cestou je vlastně fronta. Ne, že by tam tedy proti sobě vojáci stáli v zákopech jako za první světové války, ale rebelové se s vládními vojáky přetahují o části Damašku. Vydlabali si tam podzemní tunely. Je to taková hybridní válka.
Jak situaci vnímají obyčejní Damaščané?
Oni už jsou hodně otrlí, až to člověka zarazí. Rebelové minomety zasypávají ze zón, které kontrolují, centrum města. I když usínáte, slyšíte výbuchy. Musíte si zvyknout, že jednáte, slyšíte výbuchy minometů jen několik stovek metrů daleko a nad hlavou vám létá syrská stíhačka, která hledá, odkud střely vyšly, aby mohla opětovat palbu. Jste v takovém permanentním ohňostroji.
To nezní jako bezpečné jednání.
To je právě ono. Paradoxně v tu chvíli sedíte v restauraci plné lidí, kteří tomu příliš nevěnují pozornost, a to i přesto, že riziko, že ten granát přiletí na vás, existuje.
Změnila návštěva váš názor na tamní konflikt?
Já se vůbec nepouštím do hodnocení, co je dobře a co je špatně. Jestli je Asadův režim takový, nebo makový, ač si o něm osobně nic dobrého nemyslím. Když jsem jednal s těmi lidmi na nižších úrovních, tak ti v tuhle chvíli v podstatě chtějí jediné, aby válka skončila a život se nějakým způsobem znormalizoval.
Vy jste tedy na vlastní kůži žádný útok nezažil?
Byli jsme u Umajjovské mešity, kde to nedaleko bouchlo. Holubi vzlétli, já sebou trhl a začal se rozhlížet, kam bych si lehl. Dav před mešitou to ani nezaznamenal. Oni už snad ani nemají ten reflex.
Jak bude pomoc se záchranou památek probíhat?
Sýrie má takzvané Generální ředitelství památek a muzeí, což je v podstatě takový národní památkový ústav kombinovaný s národním muzeem. Tito lidé byli během války a i před ní zodpovědní za péči o syrské památky i muzea. A teď jsou naším partnerem, který se na celém území Sýrie snaží dělat co může, aby zachránil co možná nejvíc pamětihodností. Sýrie je památek z dob Féničanů až po ty islámské plná, je to kolébka civilizací.
To znamená pro syrské památkáře spoustu práce.
V zemi je skutečně jedna z největších koncentrací nejen syrského, ale i světového kulturního dědictví. Před započetím bojů tam byla spousta expedic ze západní Evropy i Ameriky. Když začala válka a všechny odborné týmy zemi opustily, zůstali na to Syřané sami. Ta situace navíc stále není taková, aby se odborné týmy mohly bezpečně pohybovat po celém území.
Islámský stát, který vyhlásil v části Iráku a Sýrie chalífát, má na drženém území jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť na světě. Odmítá vše, co není v souladu s jeho interpretací sunnitského islámu. Jeho členové památky ničí. Dá se říci, jak velké škody válka na kulturním dědictví země napáchala?
Přesně to zatím určit nelze, ale určitě veliké. Města jako Aleppo byla v podstatě zničená, podobně je na tom starobylé město Palmýra, ale poškozené památky jsou i v Damašku.
Ty škody jsou v podstatě trojího druhu. Zaprvé způsobené vyloženě válečnými operacemi, protože když se bojuje, tak je vojákům celkem jedno, do čeho zrovna střílejí. Pak je to cílené ničení památek. To se týká převážně Islámského státu, který to dělá v ideologické snaze překrývat a potlačovat historicko-civilizační prvky.
A ten třetí důvod, proč jsou památky ničeny?
O tom se moc nemluví a nejsou jím vinni zdaleka jen teroristé. Jde o černé rabování památek, jejich kradení pro účely mezinárodního obchodu. Lidé se snaží ty věci vyvážet za hranice. Způsobuje to hodně škod, nejen proto, že něco ukradnou a odvezou, aby získali finance, ale proto, že tím ničí i samotná naleziště a nálezové okolnosti.
Dá se říct, které památky byly poškozeny nejvíce a nejčastěji?
Určitě stavební památky, které nebylo možné odvézt. Syřanům se podařilo značnou část menších, převážně muzejních exponátů evakuovat, než k nim fronta dorazila. To je jeden z důvodů, proč je zavřené Národní muzeum v Damašku, jehož sály jsou narvané sbírkami z celé Sýrie. A tamní památkáři mají údajně ještě mnoho dalších tajných úkrytů plných jednotlivých sošek a archeologických památek. Jsou v případě krize připraveni, aby je zachránili, převést je do Libanonu, ač s ním nemají nejlepší vztahy.
Jak přesně bude se záchranou pomáhat Národní muzeum? Pošlete do Sýrie české odborníky?
V tento moment ne, to si nemohu vzít na odpovědnost. Vystavovali bychom naše lidi neúnosnému riziku, že se připletou k nějaké válečné operaci či teroristickému útoku. V tuhle chvíli pomoc poskytujeme přes zmíněné syrské památkáře. Dodáváme jim pro nás úplně běžné věci – pomůcky na restaurování či preventivní konzervování, jako jsou chemikálie, kterými se fixují jednotlivé druhy materiálů. Za pár dnů tento materiál odjíždí lodí přímo do přístavního města Tartús.
Příští rok by již měly nějaké syrské památky přicestovat do Čech, kde je budou čeští odborníci restaurovat. Je to tak?
Ano, rádi bychom je do Čech přivezli našimi nákladními letadly CASA, která do Sýrie létají několikrát ročně. Vozí tam humanitární pomoc, ale zpátky se vracejí prázdná. Toho chceme využít a navozit poškozené památky do našich dílen, kde bychom je restaurovali. Podobně jsme to dělali s Afghánistánem a Súdánem. U restaurování tady budou i odborníci ze syrské památkové péče. Jednak nám budou schvalovat, co s předměty můžeme dělat a jaké metody použít, a jednak to využijeme k jejich školení.
Už dříve jste mluvil o syrských památkářích jako o skutečných odbornících. Změnil konflikt nějak jejich fungování?
Jsou to profesionálové, ale mají naprostý nedostatek prostředků a nových technologií, ať už kvůli válečným operacím, či embargu na mezinárodní obchod. Oprava památek teď navíc není pro syrskou vládu zrovna ta nejdůležitější věc. Ale mají stále své zaměstnance, a dokonce mi tvrdili, že svou činnost vykonávají i na územích, která ovládají rebelové. Také už asi čtyřicet až padesát syrských památkářů zahynulo. Asi nejznámější obětí je palmýrský správce, archeolog a profesor Khaled al-Asaad, kterého zavraždili členové Islámského státu.
Když mluvíte o Palmýře, už dříve jste také zmínil, že máte zájem o restaurování památek, které právě odtamtud pocházejí. Víte už, na jakých předmětech budete pracovat?
Konkrétní objekty zatím ještě nebyly vybrány. Dohodl jsem ale, že budeme pracovat na předmětech z kamene a kovu, na které jsme odborníci. Časem restaurované předměty samozřejmě do Sýrie vrátíme, ale rádi bychom z nich nejdříve v Praze udělali výstavu.
Poplynou ze spolupráce i nějaké výhody pro Národní muzeum nebo Českou republiku?
Při jednání bylo vidět, že si Syřané strašně váží toho, že na ně vůbec někdo myslí. Sami nám nabídli jednání o nějaké archeologické lokalitě, kterou by chtěli, až konflikt skončí, svěřit ke zkoumání České republice. To je pro nás velmi zajímavé. Žádný takový stát, ať už je to Súdán, Egypt, nebo Sýrie, nepokryje všechna naleziště z vlastních prostředků, a proto některá svěřují zahraničním odborníkům. Máme tak velikou šanci získat nějaký syrský ekvivalent egyptského Abúsíru.
Dá se říct, kolik syrských památek půjde zachránit?
Pokud jde třeba o Palmýru, tak byli syrští odborníci hodně optimističtí. Ač její značnou část vyhodili islamisté do vzduchu, není naštěstí úplně na padrť a zachovaly se fragmenty staveb. Syřané si myslí, že to půjde dát znovu dohromady. Je to takové rozpadlé lego. Dnes existuje software, který dokáže udělat průzkum trosek, zjistit, jak moc je to všechno rozbité, vytvořit digitální rekonstrukci a poskytnout návod, jak to složit zpátky.
Když jsem před rokem napsal první článek o připravované pomoci se záchranou syrských pamětihodností, nejeden čtenář namítal, že opravy by potřebovala i spousta českých památek a že máme napřed investovat do nich, než budeme pomáhat v zahraničí. Co byste jim na to řekl?
Musíme uvažovat v souvislostech a globálně. Chápu, že i zde je spousta památek, ale syrské, řecké nebo súdánské památky nejsou jen památky lidí, kteří v těchto zemích žijí, jsou to památky z dob Féničanů, dávných Řeků a Římanů a jsou součástí celosvětového kulturního dědictví. Můžeme si říct, že si tam teď nějací muslimové válčí, a když si to zničí, je to jen jejich věc. Ale to není tak úplně pravda. Z těch kořenů jsme vzešli i my. Ty jejich památky jsou dokonce, z pohledu národnosti a etnika, víc památky naše než muslimů, Arabů a Osmanů, kteří tam během historie přišli.