Reportáž: Byl jsem nindžou
Na kurzu pro nindži-rychlokvašky mě chtěli naučit, jak chodit jako Charlie Chaplin, cítit závan vzduchu a vařit rýži bez vody.
ráčím po Tokiu a zvláštním pohledem sleduju, jestli někdo neodhalil, že jsem čerstvě vyškolený nindža.
Vidím ve tmě a vidím za sebe, protože mě naučili, jak na to. Umím vrhat železné hvězdice, vycítím člověka podle závanu větru, a když na to přijde, dokážu si uvařit rýži i bez vody.
My nindžové jsme něco jako Chuck Norris. Rozdíl je v tom, že o nás si nikdo nedovolí dělat vtipy.
Míjím restauraci, za oknem tam sedí lidé a ládují se nudlemi. Jedí hůlkami. Kdyby tušili, že těmi hůlkami umím házet a že se mi občas i zabodávají, tak klidní by nebyli. Umím i chodit jako nindža. Ale nechodím tak. Prozradil bych se. A nechci být k smíchu. Chodit jako nindža znamená chodit jako Charlie Chaplin.
Přitom mi dalo tolik zabrat, abych se to naučil.
Sandály, které děsí
Myslel jsem, že škola nindžů bude někde ve starém hradě nebo svatyni. Adresa mě ale zavedla pod mrakodrap. Projdu podzemní garáží, zabuším na těžké dveře a jsem v Japonsku časů Sedmi samurajů.
Vzadu sedí na zemi muž, celý v černém. Je nehybný, nohy má zkřížené, ruce sepjaté tak, že prsty vytvářejí znak meče. Jsou vidět jen oči. Ty oči… Celý Tomio Okamura, říkám si.
Všude meče, brnění, masky, děsivé zubaté nože, ocelové drápy, řetězy, štíty, luky, žebříky, bubny, gongy, válečné prapory, válečné pily, terče, přilby a to nejstrašlivější, dřevěné sandály tengu geta. Žabky z prkna. Jenže k němu je zespodu kolmo ještě špalíček. Asi deset centimetrů vysoký a dva široký. Brutální podpatek. Tak na tom trénují nindžové rovnováhu, brrr.
Převlékám se do nindžovského. Blůza, volné kalhoty. Stáhnout rukávy a pas, převázat lýtka ovinovačkou. Nasadit kápi a masku, aby mi nebylo vidět do obličeje a šel ze mě strach.
A jdu se učit znovu chodit.
Buď kachna a buď čáp
Postupně chápu, oč jde. Musím chodit jako kachna. Tělo se tomu vší silou brání. Něco tak nepřirozeného zažilo jen v tanečních.
Napřímit záda, zvednout hlavu. Svěsit ramena. Poklesnout v kolenou, takže těžiště spadne do beder. Spustit ruce podél těla a nehýbat s nimi. Nohy trochu od sebe. A špičky taky, jako baletka. A našlapovat nejdřív na ně. Krátké kroky. Tam, zpátky. „Ruce!“sykne sensej, tedy můj učitel, sotva se mi samy rozkmitají.
Do toho mi padá maska. Být nindžou není fakt jednoduché. Chodím a chodím. Přijde mi to jako chůze otroka. Náš krok je možná elegantnější, ale pro nindžu je k ničemu.
Sensej mě o tom snadno přesvědčí. „Jdi rychle podél mě tak, jak chodíš normálně,“říká. Udělám to, a když jsem na jeho úrovni, vystrčí mi před prsa paži jako závoru, takže do ní narazím. Setrvačnost mě málem mě povalí na záda. Zopakujeme to, ale to už jdu krokem nindži. Sensej znovu vystrčí ruku. Už nepadám, prorážím jí jako tank.
Teď je na řadě další krok, tichý. Abych chodil neslyšně jako nindža, když jde v noci vaší spořitelnou. Už nejsem kachna, ale čáp.
Zvednout stehno, lýtko skoro kolmo k zemi. Došlápnout na špičku. Ale je to mnohem komplikovanější. Špičku mám přiložit k zemi, jako bych ji zasouval pod trávu. Došlápnu na malíček, pak v jednom plynulém pohybu na prsteníček, prostředníček a tak dál, až končím na palci. A v tu chvíli, jak lepím celé chodidlo k podlaze, přenesu na něj celou váhu. Nohy dávám před sebe jako provazochodec.
Kdo si to má všechno pamatovat. Čím déle to dělám, tím víc z toho hloupnu. Když si myslím, že už toho bylo dost, udělá mi sensej malou překážkovou dráhu. Tyče ani ne půl metru vysoko. Chodím mezi nimi, měním směr, skáču přes ně a každý dopad musím proměnit v čapí krok. Tišeji, měkčeji, rychleji. Skončíme, když se mi nohy definitivně zauzlují. Nebo mi to tak aspoň připadá.
I nindža se utne
Ale sensej ví, co dělá. Pochází z rodiny Šibata, kde se povolání nindži dědí z otce na syna už skoro tři sta let. Tihle lidé bojovali ve všech válkách, které v Japonsku byly. Sensej mi vysvětluje, že nindža je něco mezi zvědem a zabijákem. Zatímco samurajové šli do boje s tím, že si před zraky všech budou usekávat s protivníky ruce, když musel zbraň vytáhnout nindža, znamenalo to, že něco udělal špatně. Jeho úkolem bylo projít v přestrojení za kejklíře nebo v noci v nindžovském mezi nepřátele, spočítat je, otrávit jim vodu, podpálit hrad, či aspoň ukrást veliteli zpod hlavy polštář, aby mu vytřel zrak a rozklepal kolena. Jeden předek mého senseje takhle byl zvědem až v Evropě. V 19. století ho tam šógun poslal, aby zjistil, proč Evropané mají tak silné armády. Nindža si vybral Francii, na čemž je názorně vidět, že i u nindžů se občas vloudí chybička. Vrátil se v roce 1867, o tři roky později Francouze roznesli na kopytech Prusové, čímž se ukázalo, že nindža si asi vybral špatné vojsko. A protože okoukal ty horší, není divu, že v Japonsku se v té době zhroutil i feudální systém se samuraji a nindži. To víte, francouzské know-how… Dost řečí, jdeme házet hvězdicí.
Střet civilizací
Jsem do toho celý žhavý, protože si chci napravit reputaci, když mě ztrapnilo obyčejné chození. Házet snad umím. Dostanu do ruky kovovou hvězdici, říká se jí šuriken. Symbol nindži. Přede mnou je prkno jako terč. Teď sensejovi ukážu, jak my v Evropě umíme házet kamenem. Chytím hvězdici mezi palec a ukazováček, mrsknu ji na cíl, vzorně přitom zarotuju trupem a podstrčím bedra vpřed jako Jan Železný, abych dal hodu větší sílu. Šuriken se zabodává do prkna docela pěkně, ale sensej je na omdlení. Ukazuje mi, jak se to dělá. Ztuhne jako socha, jen předloktím bleskově prosekne vzduch před sebou, a když má ruku nataženou, vypustí šuriken. Žádná bederní rotace. Tohle měl vidět Samuel Huntington – to je ten střet civilizací, o němž měl psát. V Japonsku se prostě hází úplně jinak než u nás. Tedy pokud se hází. Vyprávím sensejovi, že pro mě je nindža ten, kdo létá vzduchem, šplhá po žebříku, hodiny se skrývá u stropu a háže hvězdice. Sensej na to: „Díváš se moc na filmy. Nindžové se u stropu udrželi jen před kamerou a šurikeny moc neházeli. Byly drahé, a tak je šetřili. Když je použili, snažili se vrátit zpět, aby si je posbírali.“Pak mi ukazuje jinou zbraň. Malé děsivé ježky se čtyřmi ostny. Ty nindžové nosili po kapsách nebo v mošně na boku. Házeli je pronásledovatelům pod nohy. Ve tmě a za časů, kdy se v Japonsku nosily slaměné boty, to musela být strašná věc. Prohlížíme si zbraně. Kupodivu to často nejsou zbraně, i když tak vypadají. Je tady třeba zubatá dýka ve tvaru kopí. Vypadá strašlivě – rána, konec. Ale ve skutečnosti je to něco mezi pilkou a lopatou. Nindžové ji používali, aby se prořezali dřevěnými zdi. Nebo aby je podhrabali. A tyhle strašlivé tygří drápy. Deseticentimetrové kusy ostrého zahnutého železa nasazené na hřbetu ruky. Těmhle prackám byste šli rádi z cesty. Ve skutečnosti jsou to pomůcky pro lezení po zdech. Navlékám si na dlaň hrozný boxer. Pět hrotů, mám je na vnitřní straně dlaně. Je to však na lezení po stromech. Ale stejně: když s tím dal nindža někomu facku, zařídil nejbližší klinice plastické chirurgie dlouhodobého pacienta.
Někdy naopak něco vypadá jako dárek pro děti, i když to zbraň je. Držím v ruce kokeši, malovanou panenku ze dřeva. Co tady dělá? Sensej mi ji vezme. Jeden pohyb a ukáže se, že hlava je odklápěcí. Uvnitř panenky se skrývá dýka. „Namáčela se do jedu,“říká sensej.
Jak se hází hůlkami
Nakonec přišla trocha teorie. Třeba jak vycítit nebezpečí a jak vidět ve tmě.
Sedím na zemi, zavřené oči. Jen poslouchám. Je ticho.
Po několika minutách soustředění už ale takové ticho není. Slyším zvuky, které by mi normálně unikly. Třeba to, jak pracuje dřevěná podlaha. Možná je to ale sensej. Chodí poblíž, možná je naopak daleko. Mám nahlas říkat, kde si myslím, že je. „Pět metrů,“říkám. „Jsem tady,“říká on, ale to už je mi jasné, že jsem mimo. Otevřu oči: stojí těsně za mnou.
Prý se to dá natrénovat. „Ještě pár let a budeš vědět přesně, kde chodím. Nezapomeň, oči vzadu, to je tvůj sluch.“
Znovu musím zavřít oči a sensej kolem mě dělá rychlé pohyby. Mám cítit průvan, který tím dělá. Protože vím, co dělá, namlouvám si, že vítr opravdu cítím. Ale pravda je, že necítím ani vánek.
Teď jak vidět ve tmě. Než tam vstoupím, mám na deset vteřin zavřít oči a otevřít je až tehdy, když jsem vevnitř. Namítám, že pokud budu čekat deset vteřin se zavřenýma očima, dostanou mě. Senseje to nerozhodí: „Když čekáš útok, máš zavřené jen jedno oko.“
Konečně zase něco akčnějšího. Házím kovovými šipkami. Jednu za druhou. Držím šipku v dlani od zápěstí ke špičce prstů, přidržuju ji palcem. Prudce mrsknu rukou přímo vpřed. Je to jednoduché. Jenže pak sensej na přeskáčku ukazuje na různé terče kolem mě a to je konec. Nestíhám se točit a koordinovat. Sensej mi to předvede sám. Hotová symfonie, jeden nepřetržitý plynulý pohyb. Takhle to vypadá, když to někdo cvičí roky.
Tak něco lehčího. Sensej nastaví kus polysterenu a podá mi hůlky. Obyčejné jídelní hůlky. Co s nimi? Házej!
Postup je stejný. Ale jsou lehké a tak musím dávat do hodu sílu, že mi málem uletí ruka.
Hůlky jsou v terči. Taky byl pěkně blízko.
„Už nemám, co bych tě víc naučil,“říká sensej.
Na závěr meditujeme a já dostávám poslední rady. Třeba že chytrý nindža nosí v mošně dvě krysy. Když udělá šramot, vypustí je a splete tak stráže. Že se mám dívat, jak se pohybují zvířata a dělat to podle nich. Že rýži si uvařím i bez vody a hrnce tak, že ji zabalím do kusu látky, ten poleju vodou, v případě nejvyšší nouze ji počurám, zahrábnu do mělké díry v zemi a nad tím rozdělám oheň. Pár minut a itadakimasu, což je japonsky dobrou chuť.
Sensej si nasazuje dřevěné žabky na špalcích. Vzpomenu si, jak mě poprvé postavili na brusle, a prchám. Tohle je už na čerstvě vyškoleného nindžu příliš.
Dostávám do nového života poslední radu: „Na nindžovi nikdo nesmí poznat, že je nindža.“
Myslím, že na mně to opravdu nikdo nepozná.