Objevila jsem tenistku Janu Novotnou
Objevila tenistku Janu Novotnou. Teď se Ludmile Plchové blíží stovka a sama stále hraje na kurtu
Před podáním se žena v elegantním šátku u krku skoro až omluví, že nebude tak prudké, jak by se patřilo. Bolí ji rameno. „Hochu, já jsem dělala všechny sporty, které byly! Rameno jsem si zničila volejbalem,“vypráví a dnes podá raději spodem.
Tak hraje tenis Ludmila Plchová – žena, která kdysi objevila Janu Novotnou, později světově úspěšnou hráčku a wimbledonskou vítězku, která začátkem tohoto týdne podlehla těžké nemoci.
Ludmile Plchové je 97 let a na kurt chodí hrát jednou týdně. Její dcera Lea Plchová, někdejší reprezentantka, už krátce po šedesátce tenis nehraje. „Taky je to na ní vidět,“usměje se vitální sportovkyně. Sama je ve svém věku schopna udělat stoj na hlavě, stisk ruky má silný jako muž. Debla v kryté hale Moravské Slavie Brno si užívá, hraje celou hodinu. Pak se v klubovně pustí do vyprávění.
Jak jste objevila Janu Novotnou?
Pracovala jsem tehdy jako zdravotní sestra na středisku, kde jsem Janu potkala, když byla nemocná. Bydlela ve stejném domě, bylo tam velké hřiště, na něm prolézačka, a tam jsem si jí také všimla. Pohybovala se dobře, byla šikovná. Jednoho dne jsem navrhla její mamince, jestli by s ní nechtěla vyzkoušet tenis. Maminka souhlasila, přišly k nám na Moravskou Slavii, a tam jsem s ní začala trénovat. Další trenéři jí pak dali potřebné zkušenosti, ale začínala takhle. Bylo jí sotva deset let.
Traduje se, že jste si jí všimla, jak hraje s míčkem o zeď.
Ne, tak to nebylo, k tenisu jsem Janu vyloženě přivedla. Jen jsem viděla, jak pobíhá po hřišti. Až já jsem navrhla, jestli by nechtěla hrát tenis, rodiče souhlasili, tak jsem ji hned přitáhla na kurt. Že třeba bude dobrá. V létě jsme hrávali na antuce, v zimě ve školní tělocvičně na parketách. Byla s ní dobrá spolupráce. Byla poslušná, chápavá a hlavně ji to bavilo.
Jak rychle se naučila hrát tenis?
Poměrně brzo. Protože byla pohybově velmi nadaná, stačilo pár pokynů a už věděla. Pamatuju si, že jsem jí říkala: Jano, nedělej prosím tě tak obrovský nápřah! Ona vždycky dělala takový obloukovitý nápřah. Říkala jsem jí: Dej tu ruku jen volně dozadu, dopředu, dozadu. A to trvalo, pořád měla takový náběh. Až mi nakonec někdo řekl: Nech ji, je to takový její osobitý styl, nech jí to bejt, furt do ní nehuč. Ona od toho zpola upustila, od toho obrovského nápřahu, ale pořád ten oblouk měla.
Jak dlouho jste spolupracovaly?
Začínaly jsme spolu, ale pak už měla trenéry. Hrála dobře, tak přestupovala za lepším (jako čtrnáctiletá přestoupila Novotná do Přerova – pozn. red.). Pak už jsem s ní tak často nepřicházela do styku. Sem tam jsme se viděly, pozvala nás se synem na svoji exhibici na brněnské výstaviště, tam nás i provedla zákulisím. A dala mi svoji fotku. Podepsanou ji nemám, na to Jana moc nebyla.
Sledovala jste její zápasy?
No jistě, sledovala jsem ji pořád. Držela jsem jí palce. To víte, že jsem měla radost, když vyhrávala. A jsem hrozně smutná, že to s ní takhle dopadlo. To mě hrozně zdrtilo. Ale že tu naši zemi proslavila!
Když začínala, byla temperamentní, nebo klidná?
Temperamentní, jistě. A zlobila se. Když něco zkazila, byla na sebe nazlobená.
Házela raketou?
Sem tam, moc ne. Spíš byla ctižádostivá. Chtěla být pořád lepší. Co si teda vzpomínám, protože už se mi vzpomínky pomalu vytrácejí.
Kolik dětí jste tehdy trénovala?
Měli jsme jich vždycky hodně najednou. Tak kolem dvaceti třiceti.
Jana z nich byla od začátku nejlepší, nebo byla největší dříč?
Byla velice šikovná. Jedna z těch dobrých a pak i nejlepších.
Co z ní udělalo tak dobrou hráčku?
Myslím, že už to byly geny, předpoklady. Byla šikovná na sport. Byla pohyblivá, výbušná, ctižádostivá, učenlivá. Byla radost s ní něco dělat.
Měla nějakou slabinu? Něco, co by jí v tenisu vyloženě nešlo?
Jak to někdy bývá, tak bekhend, trochu. A jak už jsem říkala, mívala dost velký nápřah na ty forhendové údery. To potom zlepšila. Takový mocný nápřah dělala, jako kdyby chtěla přehodit celý svět. Jinak nemůžu říct, že by měla vyloženou vadu, že by jí něco nešlo.
Jak se jí dařilo ve škole? Nosila si k vám úkoly, utíkala ze školy na tenis?
To ne, její rodiče byli rozumní. A maminka byla učitelka, takže dbala na to, aby vše bylo v pořádku a aby ve škole prospívala.
Vy tenis stále hrajete. Jak moc se mu věnujete?
Hrajeme takovou partičku jednou týdně. S dámama.
Na kurtu jste říkala, že vás bolí rameno, že nemůžete podávat vrchem. To až teď?
Šmarja, hochu! Od mládí jsem dělala sport. Pravé rameno mám postižené z volejbalu, když jsem si ho při smečích vykloubila. Já jsem dělala snad všechny sporty, které existují. Začala jsem volejbalem a pokračovala vším, co jsem kde viděla. Uměla jsem všechno. Házenou jsem hrála závodně, košíkovou taky. Ve volejbale jsme s Moravskou Slavií byli mistři Moravy. Pak jsem byla v Třebíči, tam jsem nehrála nic, to byla válka, tam bylo prd...
Tenis vám šel nejlíp?
S tím jsem začala až úplně naposled, to už jsem byla stará, měla jsem přes třicet. Tenis jsem začala hrát, až když se na Moravské Slavii udělaly kurty. To byl můj poslední sport a u toho jsem už zůstala.
Prý chodíte i plavat.
Jako na tenis, taky jednou týdně. A každý den ráno cvičím. Proto ještě udělám stojku na hlavě, roznožku, šňůru. Chcete ji vidět? Klidně ji udělám, to mi nedělá potíže. Cvičím i s malými činkami. Kdybych to nedělala, tak bych takhle nevypadala. Člověk musí mít vůli a musí to dělat pravidelně. Pak může sportovat do vysokého věku. Jak přestanete a zlenivíte, je konec.
Právě stálé sportování vás tedy drží v celoživotní kondici?
Já jsem pohyb milovala vždycky. Když jsem byla malá, za první republiky, jen jsem viděla míč, už jsem hrála kopanou. Tehdy na to děvčata moc nebyla, tak jsem s hrála s klukama. Báječný byl Sokol, tam jsme měli perfektní cvičení. Tam nás proháněli! Pořadová cvičení, pak nářadí – bradla, kruhy... Sokol v Obřanech u Brna mě přivedl ke sportu. K tomu jsme hráli i divadlo. Takže se směju, že jsem vlastně byla herečka. Uměla jsem celého Švandu Dudáka, hrála jsem jeho matku. Měla jsem buňky na to hrát, být hérečkou. Nebo tanečnicí. Nic se z toho neuskutečnilo, skončila jsem jako zdravotní pracovník.
Ale také jste se stala tenisovou trenérkou...
Věnovala jsem se tomu jako dobrovolnice, nikdy jsem za to nedostala ani šesták. Kdo potřeboval, toho jsem trénovala. S manželem Richardem, on byl republikový sedmibojař, velký atlet, jsme sportem žili. Těch medailí co měl! Tenis hrál taky, kopanou, uměl všechno. My jsme spolu v nohejbalu poráželi i fotbalisty! Hráli jsme nohejbal a poráželi jsme hráče ze Zbrojovky, tak jsme byli dobří. Já jsem si uvázala šátek na hlavu, na čelo, a hráli jsme. On vybíral vzadu ty jejich bomby, nahrával mi to, já jsem to hlavičkou dávala za síť. A vyhrávali jsme. O pivo, o něco. To jsou moje vzpomínky. Furt se jen sportovalo. Volejbal, všelijaké debly, národní házená, košíková taky.
Kolik znáte dam ve vašem věku, které jsou takhle aktivní?
Nikoho. Z mé generace už to pomřelo. Kam vlezu, tam jsem nejstarší, v plavání taky. Jo, a musím se pochlubit. Ačkoliv jsem nejstarší i v bazénu, tak předcvičuju. Vždycky jsem se tam zavrtěla, oni si toho všimli, a když jdu do plavání, děláme tam s těma dámama a pánama takové sportovní cviky. Začala jsem tam něco dělat, ostatní kolem se přidávali a stal se z toho tělocvik. Tak se tak bavím, než umřu. Jo, kdyby se tak vrátila mladá léta! Já bych si užívala. Teď je tolik sportů... Ale i tak to bylo fajn.
Baví vás dívat se na tenis v televizi?
Ale jistě, to víte, že jo! Pokud na to vidím. Kde to někdo dobře hraje, na toho se dívám. Federer samozřejmě, ten se mi líbí. Podívám se i na fotbal, když je dobrej. Když není dobrej, tak to vypnu. Nebo na volejbal. Úplně obdivuju, jak se teď hraje volejbal, to jsou údery! Když si vzpomenu, jak my jsme to hráli těma ručičkama... Nesměli jsme vzít míč bagrem. To by byl dvojdotek. To jsme nesměli. Jen prsty! Takže jsme se ohýbali až k zemi. Z volejbalu mám křivé prsty, jak jsme museli brát smeče. Nebo z košíkové? Kdo ví.