Biatlon: první výstřely sezony
Start! Uzdravený biatlonista Ondřej Moravec má být lídrem českého týmu v právě začínající sezoně
Je sportovním perfekcionistou vyznávajícím názor, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Počínaje Perthesovou chorobou vedoucí k rozpadu kloubů, se kterou se dokázal vypořádat v dětství, až k záhadnému onemocnění, s nímž musel bojovat letos.
Zároveň Ondřej Moravec ovládá i umění, které je ve sportu nedocenitelné. Umí se připravit na vrchol sezony. Ze čtyř z pěti posledních nejdůležitějších akcí vezl domů medaile. Včetně tří olympijských.
Letos ještě v říjnu tvrdil: „Vůbec nevím, jak mé tělo bude na zátěž reagovat.“Zato nyní – před zítřejším startem Světového poháru – s úlevou pronáší: „Funguju skoro normálně, tak jako předtím.“
Vrcholí další olympijský cyklus a vám je 33 let. Může to tedy být i vaše poslední sezona?
To ne. Ale na hodně procent půjde o moji poslední olympiádu. Na ni jsem ještě schopný připravit se adekvátně. Na tu další bych to už asi nedokázal. Nechci se dopracovat do stavu, že pojedu do Pekingu 2022 v sedmatřiceti jako maskot.
Rodina naléhá, abyste skončil?
Máme tichou dohodu: ještě dvě sezony po téhle olympiádě a pak bude konec. Sám vidím, že mít děcko a být dál biatlonistou je úplně jiná situace než dřív. Od manželky však pod tlakem nejsem. Naštěstí jsou možnosti takové, že loni jsem mohl rodinu mnohokrát vzít na závody s sebou.
Z přípravy ve Finsku jste si teď dal na Facebook fotku, jak posilujete i zvedáním vaší malé Rózy.
Byl jsem tam 25 dní na soustředění, tak za mnou s manželkou aspoň na týden přiletěly. Někteří sportovci vozí své rodiny s sebou dokonce celý rok. Jenže já cítím, že před vrcholem sezony pak musí jít i rodina stranou. Nedokázal bych se s nimi soustředit na vše, na co mám.
Ani když vás letos postihly vážné zdravotní problémy, nenapadlo vás: Možná už se má biatlonová kariéra ocitla na hraně?
Jo, když byly ty trable čerstvé, pomyslel jsem si: Tohle už vážně není sranda. Ale o úplném konci jsem ani na chvíli neuvažoval. To bych nebyl opravdový závodník, kdybych chtěl takhle podivně skončit.
Kdy jste zjistil, že se s vaším tělem děje něco zlého?
Od jara jsem měl pocit, že to není pravé ořechové. V půli července na soustředění v Novém Městě jsem neměl v pořádku ani odběry krve. Pak jsme měli volno, jenže já byl po týdnu nicnedělání totálně v háji a úplně k. o. Přitom doma jsem se předtím skoro nehýbal. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč to tak je.
Ta nejistota vás sžírala?
Přesně tak. Následovala série vyšetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde jsem byl ikskrát u profesora Vítka. Nakonec přišli na to, že jde o infekci jater.
Spekulovalo se, že jste si ji mohl přivézt z dovolené.
Možné to je, byl jsem na Maledivách. Šlo však o virový problém, mohl jsem to chytnout kdekoliv. Mé tělo bylo patrně tak vyšťavené a oslabené, že si s tím neumělo poradit.
Co vám radil profesor Vítek?
Že normální člověk by měl na vyléčení dostat pět měsíců volna, během nichž nebude nic dělat.
Dovedu si představit, co jste mu odpověděl.
Řekl jsem, že těch pět měsíců nemám. Domluvili jsme se tedy na dvou měsících v režimu úplně minimálního tréninku. Navíc mi doporučil dietu, protože se ukázalo, že mé tělo špatně pracuje s bílkovinami.
Stále ji dodržujete?
Už bych úplně nemusel. Ale zjistil jsem, že má na mě dobrý vliv, když jsem hodně omezil maso. Jím ho jen jednou, maximálně dvakrát týdně. Snažím se mít stravu víc vystavenou na cukrech než na bílkovinách. Odběry krve mi potvrzují, že z hlediska únavy po tréninku a funkce mých jater jsem se rázem ocitl v mnohem lepších číslech.
A maso vám vážně nechybí?
Já na ně pořád chuť mám, jen cítím, že by mi neprospělo, kdybych ho jedl moc. Není to rozhodně tak, že bych chtěl najednou požírat jen kořínky, nic tak drastického.
Kdy se na podzim váš stav zlepšil natolik, že jste byl opět schopný trénovat v plné zátěži?
Koncem října na Pokljuce. Tam už jsem si konečně zase mohl dovolit trénink, který mě někam posouval. Do té doby jsem dělal kulový.
Ale slyšel jsem, že když jste předtím nesměl běhat, tím víc jste piloval střelbu.
To je pravda. Na té jsem zapracoval jako nikdy předtím, měl jsem na ni spoustu času. A je to znát.
Takže teď zvládnete položku vstoje za šestnáct vteřin?
V závodě? To nedokáže skoro nikdo. Ale v klidu jsem se dostal na časy, které bych nikdy ani nepředpokládal.
To znamená?
Ve stojáku jsem si udělal rekord devět a půl vteřiny na položku. V závodě bych se tudíž mohl dostat k časům pod dvacet, i k rychlejším. Ovšem je to zároveň velký risk.
A budete riskovat?
Podle rozpoložení. Záleží, jak máte zrovna nastavenou hlavu. V tréninku jsem si ověřil, na jaké časy dokážu stlačit svoji střelbu vstoje i vleže. Pak je to o tom, se nepodělat. Ne každý na to hlavu má, mozek vás třeba za určitou mez ani nepustí. Nedokážu říct, jestli do toho v závodě půjdu, zvlášť když jsem přípravu na sezonu neměl právě standardní. Jasně, na jednu stranu mi teď ještě o moc nejde. Ale na druhou stranu, když sezonu dobře rozjedete, snáz se na to navazuje. Riskováním střelby bych navýšil možnost, že opět jednou začnu blbě.
Po všech vašich letních patáliích asi příliš netušíte, jak si vlastně právě stojíte, že?
Netuším. To asi neví nikdo. Ani jsme nejeli žádný přípravný závod proti světové špičce, jen mezi sebou a na tréninkových lyžích. Běžecky mě můj výkon mile překvapil. Tak uvidíme o víkendu.
V minulosti jste opakovaně zažil slabší vstup do sezony, přesto jste se takřka pokaždé dokázal skvěle připravit na vrchol sezony. Pomáhá toto vědomí?
Určitě. Loni mi spousta lidí nevěřila, i já už pochyboval a nebyl jsem si jistý, jestli to zvládnu. Až týden před mistrovstvím světa jsem začal cítit, že dokážu jet i s těmi nejlepšími. Myslím, že už vím, jak to udělat, aby má forma fungovala.
Ještě vás štvou ty tři vteřiny, které vás na šampionátu v Hochfilzenu dělily od světového zlata?
To už nezměním. Takže neštvou.
Ale individuální zlato zůstává velkou motivací, že? Máte pět individuálních medailí z olympiády a mistrovství světa, ta nejcennější však mezi nimi chybí.
A já po ní rozhodně toužím. I když získat ji na olympiádě je ještě daleko těžší. Tam dělají totální kiksy a kolapsy i závoďáci, kteří to ve svěťáku sypou do terčů v pohodě. A naopak tam mohou uspět ti, od nichž se to nečeká. Olympiáda je obrovská hra nervů, větší psychické vypětí než kdekoliv jinde.
V Soči jste se s ním vyrovnal.
Jo, sice jsem tam nejel jako úplný outsider, ale ani jsem nebyl kdovíjak žhavým medailovým kandidátem. Získal jsem je nakonec díky tomu, že jsem olympiádu zvládl po psychické stránce.
Jaký tedy máte recept, abyste se ze všech těch pěti kruhů kolem sebe nesesypal?
Klasická rada by zněla: Řekněte si, že je to závod jako každý jiný. Jenže to se strašně lehce radí. Týden tam trénujete na olympijských tratích a myslíte si: Vždyť to nic není. Ještě při nástřelu před závodem jste v pohodě. Jenže pak přijdete na staďák na start a najednou: Uuuu (předvádí, jak se zalyká). Až v tu chvíli nejvíc pocítíte tíhu okamžiku. Pak je jediná rada – musíte věřit sám v sebe, ve své schopnosti.
Loni jste vyprávěl, jak vám týmový biochemik Bolek doporučil: Představuj si, že jít na závod je totéž jako jít do „Kolbenky“.
Ono v podstatě opravdu jde o totéž. Snažím se brát závody jako rutinní věc. Ideální je dělat při nich veškeré činnosti automaticky.
Robot Moravec?
Tím nejsem, i když tak nějak by to mělo vypadat. Občas se mi to povede. Pak si v cíli těžce vzpomínám, co jsem na té trati vlastně dělal. Trenéři se mě ptají, kde jaká rána byla a co jsem při nich dělal, ale já si to nepamatuju. Tak by to mělo vypadat. Když o těch ranách před střelbou moc přemýšlíte, dáváte tím mozku i větší prostor na chybu.
V neděli znovu vše vypukne, už opět půjdete „do Kolbenky“. Při absenci Gabriely Koukalové budete lídrem týmu.
Tak to nevnímám. Jdu do toho s tím, že už nemusím nikomu dokazovat, jestli jsem dobrý, nebo ne. Za posledních pět let se mi už něco povedlo. Dál dělám biatlon proto, že mě pořád baví a že chci sám sobě dokázat: Jo, máš na to, jsi dobrej.
Jdu do sezony s tím, že už nemusím nikomu dokazovat, jestli jsem dobrý, nebo ne.