Britská vláda na mučidlech EU
Jednání o brexitu nikam nevedou. Obě strany se pořádně neshodly ani na tom, o čem mají jednat. Jisté je, že politická krize v Británii se načas prohloubí, nakonec se však vše zklidní. Adresa: Anděl Media Centrum Karla Engliše 519/11 150 00 Praha 5
hranice (Schengenu) v Severním Irsku a hlavně dohodnuta platba za rozvod.
Vypadá to, jako by si sedmadvacítka přála, aby vše zůstalo víceméně při starém. Otevřená hranice v Irsku, volný přístup Evropanů na pracovní trh ostrova, a hlavně aby druhý největší plátce přispíval do unijního rozpočtu, jinak by jedni dostali méně dotací a druzí by museli platit více.
Je nepravděpodobné, že by snaha donutit Británii, aby přijala norský model, byla úspěšná. Stoupencům brexitu totiž především záleželo na omezení přistěhovalců.
Cíl Londýna je jednoduchý – neomezený bezcelní trh s Unií, který by v opačném gardu platil pro kontinentální státy, a obnovení vlastní nezávislé jurisdikce nepodřízené Evropskému soudu. Jinak by Británie nemohla rozhodovat, koho z žadatelů o práci přijme. Návrh, aby občané Unie měli v Británii větší práva než vlastní občané, považuje Londýn za imperiální nátlak.
Není divu, že se jednání zadrhlo, když hodlají Britové zrušit svaté právo Evropanů na migraci za prací. Zatím se ale obě strany handrkují o britskou platbu za odchod. Evropská komise zřejmě v obavě, že k dohodě nedojde a Británie nedá nic, žádá 60 miliard eur na dřevo za závazky sedmiletky (2014–2020) a také stěhování dvou evropských bank z Londýna na kontinent.
Mayová původně naznačila, že zaplatí 20 miliard, nyní prý nabídne dvojnásobek, ale mnozí „brexiťáci“mezi konzervativními toryi jsou rozhořčeni a upozorňují na neférovou kalkulaci odstupného, ve které chybí odpočet za britská aktiva v EU.
Jedno je jisté, voliči nepředpokládali žádné odškodnění Unie, 40 miliard eur snad ještě snesou, ale větší suma „by rozpoutala peklo,“jak řekl jeden z exministrů.
Nepřátelský přístup Komise vůči Britům je evidentní, vždyť odchod státu takové váhy zasadil ideologii Unie těžkou ránu, z níž se dlouhodobě nemusí vzpamatovat, přestože dnes není ohrožena vystoupením další členské země. A bruselská kvaziexekutiva, která vychází v jednání z politice nadřazených principů, není zvyklá hledat kompromisy jako Angličané.
Její chování rozpolcenou britskou společnost rozeštvává a konzervativní vládu oslabuje. sjednocené politické a intelektuální elitě, jejíž autoritu, tak jako Američané při volbě Trumpa, odmítli. Parlament bude muset o vyjednaných podmínkách nebo o případné nedohodě s Unií, tzv. tvrdém brexitu, hlasovat proti svému přesvědčení a už nyní se o tom vedou vášnivé spory. I seriózní konzervativní média považují disidenty za zrádce.
Že „brexit znamená brexit“, jak tautologicky prohlásila britská premiérka, nikdo znalý britské tradice a mentality nemůže zpochybnit, přesto leckdo šalamounsky mluví o rozdílu mezi polovičním řešením a nedohodou.
Angličané umějí prohrávat a vládnoucí třída je zvyklá ustoupit před lidovým odporem, proto nedošlo od poloviny 17. století k revoluci. Pokud však chtějí eurokraté Brity trestat, tím více je zatvrdí.
Nešťastná je nadvláda budovatelské ideologie v Bruselu, jež brání dohodě o volném obchodu s Británií. Ta všechny směrnice a nařízení Unie dávno uznává. Zavádění vnějších cel a vnitřní kontroly mezi Británií a kontinentem by způsobilo hospodářskou katastrofu.
Pro ideology bruselské nevolené nomenklatury je však stát, který se vymanil z kartelu, jemuž vládnou, něco jako záškodník. Jeho úspěch by dokázal, že původní koncepce společného trhu smysl měla, ale všechna další utopická nadstavba nikoli.
Nelze nic předvídat. Odchod z Unie bude jistě ostrovany něco stát a nejistota už dnes hospodářství poškozuje. Politická krize rozpolceného národa se načas prohloubí, nakonec zklidní. Nepochybuji však, že obnovená suverenita Britům tak jako v minulosti půjde k duhu.
Nadvláda budovatelské ideologie v Bruselu brání dohodě o volném obchodu s Británií.