Sarajevo otevřelo cestu levici
Téměř na den přesně před dvaceti lety předstoupili před novináře Jan Ruml a Ivan Pilip, tehdejší vlivní členové ODS. V prohlášení vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela strany – ten byl právě v zahraničí, v Sarajevu. Události vyústily v předčasné volby a opoziční smlouvu.
Nebýt „sarajevského atentátu“, dost možná by se levice nedostala k moci, vzpomíná v rozhovoru pro MF DNES Václav Klaus.
Kdyby nedošlo k sarajevskému atentátu, jakým směrem by se ubíral politický vývoj?
Nejsem příznivcem „alternativních dějin“, jen těžko lze domýšlet, jak by se věci vyvíjely, nebýt onoho vládního převratu a naprosté destabilizace státu a politické scény. Kdyby nedošlo k „Sarajevem“vynuceným předčasným volbám, velmi pravděpodobně by se v řádném funkčním období podařilo naší vládě dokončit některé zásadní transformační kroky, zvládnout některé vnější ekonomické turbulence.
Dost možná by se levice nedostala k moci nejen už v onom roce 1998, ale ani v řádném termínu v roce 2000. A v dalších řádných volbách v roce 2004 by už hodně reforem bylo nevratných a případný příchod levice (který by ani nemusel nastat) by už směřování státu směrem k růstu svobody a omezení státních regulací nemusel ohrozit. Jenže pak by stejně toto ohrožení přišlo zvnějšku. Jsou to ale dnes stejně zbytečné spekulace, protože co se stalo, se nedá odestát.
Udělal byste dnes něco jinak?
Během „sarajevské krize“a při jejím zvládání asi ne. ODS se podařilo zachránit a rozval politických struktur do značné míry utlumit. Před touto krizí ale jistě mnoho věcí jinak udělat v době, kdy zmizel, někdo vnikl do jeho domu.
„Pachatel nepoškodil zámek, odemkl si klíčem. Jsme přesvědčeni, že použil klíč, který předtím seniorovi ukradl,“řekl kriminalista Khun. „Domníváme se, že vloupání s největší pravděpodobností souvisí se zmizením muže,“dodal.
Jiří Poc dříve pracoval jako stavební inženýr a vědělo se o něm, že je finančně zajištěný. Sám se netajil tím, že má značné úspory. Přesto šlo. Možná jsem nedocenil, jak daleko jsou ochotni naši koaliční partneři zajít, že klidně obětují vládu. Stejně tak jsem možná nedocenil nálady uvnitř části vedení ODS, protože jsem za důležitější považoval vládní agendu, než řešit spokojenost či nespokojenost některých ambiciózních kolegů ve straně.
Odpustil jste Rumlovi s Pilipem? Jste s nimi v kontaktu?
V kontaktu s nimi nejsem. A odpuštění? Takhle já jsem to nikdy nebral. Možná mě to od nich lidsky zamrzelo, na druhou stranu jsem to od nich bral jako mocenský politický krok, ne primárně lidské selhání. Jako s politickým a mocenským krokem jsem se s tím potýkal i tehdy, ne jako s nějakou osobní zradou, kvůli které bych se měl urážet. Bylo třeba řešit situaci, nebyl čas ublíženě a plačtivě na všechny strany vysílat, co že se mi stalo za křivdu.
Co vám z těchto událostí nejvíce zůstalo v paměti?
Kdybych na to vzpomínal jen optikou křivdy, dělal bych velkou chybu. Poznal jsem tehdy totiž i ohromnou podporu a solidaritu, nejen mezi řadovými členy ODS, ale i mezi veřejností, jejíž významná část se nedala zmanipulovat tehdejší jednostrannou mediální masáží a i nadále si přála nepoztrácení hodnot, se kterými jsme zahájili naši transformaci. Na ty mnohé vzpomínám nejraději.
Jaký dopad měly tehdejší události na ODS, potažmo celou pravici?
Podle mne krátkodobě očišťující a posilující, dlouhodobě ale destruktivní. Dnešní smutná podoba české pravice je do značné míry dědictvím právě tehdejšího vládního převratu. Symbol Vánoc dorazil do Prahy