Zeman mluví sprostě schválně
„Miloš Zeman ani Mirek Topolánek nemají na rozdíl od většiny prezidentských kandidátů slušné vychování,“míní přední jazykovědec Karel Oliva.
Rázovitý jazykovědec a do loňska šéf Ústavu pro jazyk český Akademie věd, Karel Oliva, je dnes na volné noze – jeho nástupce mu nabídl pouze dohodu o pracovní činnosti, což Oliva nepřijal. Nyní si pochvaluje, že se mu uvolnily ruce od byrokratických povinností a může se věnovat hlavně popularizaci vědy: v internetové televizi Stream právě zveřejnil 50. pokračování pořadu Uzlíky na jazyku a ve vysílání Českého rozhlasu 2 ho můžeme každodenně slyšet v pořadu Slovo nad zlato.
Potkáváme se po roce, jak jste si zvykl na změnu životního stylu?
Na lepší se zvyká snadno. Dělám teď jen to, co mě baví a co považuji za smysluplné, a kromě svého svědomí z toho nikomu nemusím skládat účty. Navíc jsem měl v životě dost štěstí, a tak se tomu mohu věnovat naplno. Netíží mne příliš, kolik to vynáší, či spíše nevynáší.
Jak s časovým odstupem pohlížíte na aférku kolem sloupku, v němž jste se s psychiatrem Cyrilem Höschlem vymezili proti vítací proimigrantské výzvě? Té, kterou podepsalo přece tři tisíce vědců včetně tehdejšího předsedy Akademie Jiřího Drahoše?
Mám k textu i obsahu výzvy stejný postoj a v žádném případě nelituji, že jsme to sepsali. Spíš mě trochu překvapuje, že Jiří Drahoš teď v posledních debatách prezidentských kandidátů vyjadřuje přesvědčení, že Češi nejsou xenofobní. Ale to je samozřejmě jeho věc.
Ještě loni se proslýchalo, že se chcete ucházet po Jiřím Drahošovi o post předsedy akademie. Je to tak?
Ano, zvažoval jsem to, vyzvali mne k tomu kolegové z jiného ústavu Akademie. Ale nejpozději s mým – řekněme to diplomaticky – ukončením činnosti v Akademii takové úvahy padly.
Kontroverze protentokrát nechme stranou. Prezidentská kampaň jde do finále a mě zajímá, jak hodnotí expert na češtinu jazykovou úroveň hlavních kandidátů?
Miloš Zeman je jistě skvělý rétor. Občas ovšem nejde daleko pro vulgaritu, mám ale velmi silný dojem, že to není jeho přirozené jazykové chování. Že je to spíše kalkul, aby se zalíbil té vrstvě svých voličů, kteří mají nejblíže k hospodě čtvrté cenové skupiny. Tím se třeba liší od Andreje Babiše, který se zejména v emočně vypjaté situaci bez užití vulgarit zřejmě neumí obejít. Obecně vzato – ten, kdo neumí rozlišovat mezi kultivovaným vyjadřováním a vulgaritami, velmi omezuje rejstřík svých výrazových možností. To je jako kdybyste chodila jen ve večerních šatech, nebo zase jen v tričku, ale neuměla to prostřídat dle situace. Naopak vyjadřování Michala Horáčka a Jiřího Drahoše je z hlediska jazykové formy bezvadné, pochválil bych je za výbornou češtinu. Zato Topolánkovy obraty typu „chlapů s gulama“i jeho neverbální vyjadřování – známe gesto „Kalousku, jsi jednička“– svědčí o zcela jiné úrovni jazykové a vůbec komunikační kultivovanosti.
Kam až může politik s vulgarismy zajít? Napadá mě výrok prezidenta, kterým přirovnal premiéra ke svini.
To je ve veřejném vyjádření naprosto za hranou, i kdyby byla stanovena velmi liberálně. Ani prezident, ani Mirek Topolánek, na rozdíl od většiny ostatních prezidentských kandidátů, nemají to, čemu se v té nejjadrnější češtině říká zcela německým slovem: „kindrštube“. K tomu slovu samozřejmě máme i český ekvivalent: „slušné vychování“, ale sama asi cítíte, že to slovní spojení postrádá ten emocionální náboj. Některé přejímky z němčiny jsou kupodivu zemitěji české než jejich domácí ekvivalenty, a proto u posluchačů zabírají víc.
Ale doslovný překlad slova „Kinderstube“je přece „dětský pokoj“.
Užití obratu „nemá kindrštube“vyjadřuje to, že někdo vyrostl bez řádné výchovy. Úkolem služebnictva bylo starat se o výchovu dětí s vlastními pokoji v bohatých rodinách. Chtěl bych ale zdůraznit, že jde o slovní obrat, není to tak, že kdo neměl pokoj a guvernantku, musel nutně být nevychovaný – a to neznamená ani to, že kdo to všechno měl, se uměl chovat kultivovaně. Je to příměr, přirovnání, metafora, ne nějaké doslovné tvrzení.
Premiér Sobotka mluví spisovně jako kniha, a u posluchačů mu to body nepřidá. Čím to?
Máte pravdu. Premiér mluví až strojově správnou češtinou. Svým projevem ovšem právě kvůli té chladné formální správnosti zbavené všech emocí také nikoho nestrhne. Je do jisté míry protipólem těch, kteří se vyjadřují až příliš emocionálně. A samozřejmě i tady platí, že nejlepší je „zlatá střední cesta“.
Nicméně zdá se, že Čechy vulgarismy baví. U vašeho pořadu Uzlíky na jazyku zaznamenal nejvíc zhlédnutí díl, v němž vysvětlujete jeden z nejznámějších vulgarismů.
Prostě vulgarismy si najdou širší publikum, i když je pojmeme z hlediska jazykovědy – což je mimochodem potřeba dělat, protože tato slova nemůžeme z jazyka vyloučit. A když už jste se o tom zmínila: každý ten uzlík je samostatným pátráním po vzniku nějakého slova či rčení, a občas se přitom vulgarismus objeví i tam, kde by ho snad nikdo nečekal. Například jsem teď vystopoval, že velmi vulgární původ má rčení „nechat někoho na holičkách“, které vypadá sice úplně nevinně, ale ve skutečnosti vzniklo ze zcela prvoplánového vulgarismu v italštině.
A jak se to tedy přihodilo?
Už ze starého Egypta je doložen vulgární posunek, který prostrčením palce mezi ukazováček a prostředníček sbalené pěsti napodobuje penis vložený do vagíny a znamená „nezajímáš mne, jsi mi lhostejný“, ovšem tedy v příslušně vulgárním znění. Tohle gesto převzali Římané, přežilo pád římské říše a používalo se i ve středověké Itálii. Rozhodující pro nás je, že použití posunku se v italštině vyjádří slovy „fare la fica“, což v překladu znamená doslova „udělat píč“. Což naši předci, možná z pruderie, ale daleko spíše z neznalosti přeložili jako „udělat fík“. K tomu se přidružila skutečnost, že slovo „holičky“byl ve starší češtině výraz pro nezralé, zelené kulovité plody – třeba třešně nebo fíky. Čili když předci chtěli někomu naznačit, že jim na něm nezáleží, že ho s klidem nechají bez pomoci, „ukázali mu fík“, později dokonce něco méněcennějšího než fík, totiž nezralý fík čili holičky – a za pár set let jazykového vývoje se slovní obrat „nechat na holičkách“stal běžnou součástí našeho vyjadřování, a nikdo už neví, odkud se vzal… Víte, obdivuji jazykovou hravost starých Čechů.
Není škoda, že se z češtiny některá slova vytrácejí? Namátkou třeba „meluzína“. Přitom silný vítr z naší reality nezmizel.
Silný vítr nezmizel – ale zmizely komíny. Takže nastal běžný proces, protože jazyk souvisí se světem, v němž žijeme: když nemáme krby a komíny, nemá meluzína kde skučet, protože v ústředním topení se jí to nedaří. Platí obecně, že se s pomíjivostí věcí ztrácejí i jejich názvy. Můj oblíbený příklad je slovo „disketa“. Dnešní desetileté děti ho neznají. Když mně bylo deset, také jsem ho neznal, ale zatímco dnešní děti ho už neznají, já jsem ho ještě neznal. Je třeba si uvědomit, že dnes je vývoj výrazně rychlejší a že mnohé věci – a s nimi i slova, která je označují – vznikají a zanikají během jedné generace. Na rozdíl od středověku či raného novověku, kdy se lidé rodili i umírali ve stejných technologických a životních podmínkách.
Ve vašem životopise zaujme, že mluvíte nejméně pěti cizími jazyky. Kdy jste v sobě objevil jazykový talent?
Nevím, jestli talent je to správné slovo. Osud se mnou prostě různě pohazoval a žil jsem následkem toho dlouho v zahraničí, mám cizojazyčné přátele, takže to do značné míry přišlo samo. Ale je pravda, že pocházím z rodiny s určitou jazykovědnou tradicí.
Přitom jste vystudoval matematicko-fyzikální fakultu.
To souvisí s tím rodinným prostředím. U nás doma se vědělo, že moderní jazykověda se dělá ve skupině docenta Sgalla na matfyzu, takže si dobře vzpomínám, že když se mě v deváté třídě učitel ptal, co chci v životě dělat, suverénně jsem odpověděl, že chci jít na matematicko-fyzikální fakultu. Minimálně od nějakých čtrnácti jsem chtěl být matematickým lingvistou. Když ovládnete matematický styl přesného strukturního myšlení, je jen krůček k ovládnutí cizích jazyků. Začal jsem angličtinou, postupně přibývaly další řeči, nakonec bulharština. Před lety jsem se domluvil i japonsky a čínsky.
Který jazyk je nejobtížnější a jak si mezi ostatními stojí čeština?
To asi není možné vyjádřit takhle všeobecně, protože bude vždy záležet na tom, co je vaše mateřština. Pro Poláka čeština asi moc těžká není, pro Němce už je to asi o hodně horší a pro Číňana je to již velmi obtížné – i když ne nemožné. No a zase obráceně. Mezi slovanskými jazyky patří čeština svou složitou morfologií k těm obtížnějším. Za relativně snadný jazyk je pokládána angličtina, což za předpokladu, že vám stačí se jednoduše domluvit, asi skutečně platí. Pokud byste ale chtěla umět anglicky opravdu dobře, bude to jiné.
Dočetla jsem se, že jste v roce 1989 emigroval do Bulharska. To slovo emigrace myslíte vážně?
Naprosto. Z hlediska tehdejších zákonů ČSSR jsem v Bulharsku pobýval ilegálně. Vzniklo to trochu kuriózně. Po vysokoškolském studiu jsem na fakultě nastoupil do aspirantury, ale pak jsem se dozvěděl, že jako nečlen KSČ nemůžu na škole zůstat. Zájem o mou práci projevila Bulharská akademie věd, vše mi v Sofii zařídili, práci, byt, povolení k pobytu – tak jsem tam na přelomu let 1988/89 odjel, ale nevyřídil jsem si povolení k vystěhování z ČSSR. Z toho byla docela velká nepříjemnost, ale nakonec jsem požádal o vystěhovalecký pas a 13. října 1989 si „upravil poměr k socialistické vlasti“. Zůstal jsem v Bulharsku rok a čtvrt.
Rovnou domů jste se ale nevrátil.
Od jara 1990 jsem 11 let působil v Německu, pak pět let ve Vídni. Mohl jsem srovnávat, jak se o národní jazyk pečuje v jiných zemích. Když se konal konkurz na ředitele Ústavu pro jazyk český, přihlásil jsem se a 13 let to pracoviště vedl. Domnívám se, že mi zahraniční zkušenost byla ku prospěchu. Výrazným problémem české vědy je, že lidé většinou vyjedou nejvýš na stáž, případně mezinárodní konferenci. Já si díky zkušenostem zvenčí měl možnost uvědomit, jak velmi bylo potřeba, aby se ústav proměnil.
Jakým způsobem?
Nechtěl jsem, aby byl jen špičkovým výzkumným pracovištěm. Mým strategickým cílem bylo spojit špičkový výzkum českého jazyka se zprostředkováním jeho výsledků každému, kdo se o češtinu zajímá. Dostat výsledky bádání mezi lidi, posílit i stránku osvětovou. Vybudovat informační weby o češtině a zdrojích k jejímu poznání. Trochu mne mrzí, že jsem v ústavu nemohl pokračovat ve svém projektu s touto tematikou – ale zase to nevidím nijak tragicky. Pokračuji v tom jinak.