Hyperaktivní ministři škodí

Již téměř designovaný premiér Babiš říká, že je pragmatik. A tím se jistě řídil i při výběru nového ministra školství, což pro něj byl jeden z nejtěžších úkolů. Co to však znamená, být pragmatický ve školství a vzdělávání?

Babiš hledal – pragmaticky – někoho, kdo začne rychle provádět reformy a přesvědčí veřejnost, že byly pro české vzdělávání dobré. To by mu – pragmaticky – zlepšilo postavení v dalších volbách. Anebo chce – pragmaticky – opravdu udělat něco pro české vzdělávání? Že to je totéž? No právě že není.

Školství a vzdělávání má tu smůlu, že téměř všechny kroky, které mohou něco zlepšit, přinášejí ovoce až za dlouhou, dlouhou dobu. Tedy za mnohem delší než jedno volební období. Naopak to, co se dá udělat rychle, téměř vždy ve výsledku napáchá víc škody než užitku. A to i když se to dělá s nejlepším úmyslem, má to skvělé PR, nebo se dokonce podaří na chvíli přesvědčit část veřejnosti, že to je to skvělé, ba nejlepší.

Školství je jako obrovská stará loď, být na ní kapitánem je složité, brzdná dráha je deset kilometrů, a tak je třeba myslet daleko, daleko dopředu. Ministři ovšem přicházejí se svými nápady, někdy i s docela rozumnými, jindy si je tahají z prstů nebo se jim o nich zdá. Ale to vlastně nehraje roli. Protože začnou hned bez rozmyslu nápady realizovat. Dopředu nemyslí. Nezajímají se o polohu lodi, nevšimnou si, že kompas před nimi je jen atrapa, nechají si radit od prvního důstojníka, který je ale narychlo přeškolený strojvedoucí, nezkoumají, co vlastně umí a zvládne posádka.

Plnou parou, ale kam

Lodi velet neumějí, a ani nepomyslí na to, že by se to měli učit. Rovnou začnou škubat kormidlem sem a tam a zavelí plnou parou vpřed. A pasažéři – rodiče, žáci, studenti? O těch možná ani nevědí, že je vezou, natož aby se zajímali, kam by chtěli jet.

Největší škody svými nepromyšlenými a chaotickými nápady napáchali hyperaktivní ministři Josef Dobeš, Marcel Chládek a Kateřina Valachová. Poslední svým ženským šarmem a nepopiratelným politickým talentem dokázala – nezávisle na faktech – dokonce přesvědčit část veřejnosti a mnoho poslanců, že vede loď správným směrem.

Nevedla, ale jela plnou parou. Přidala posádce, to je jistě dobře. Ale další škody, které napáchala, jsou veliké. Chudák její nástupce teď hasí požáry kolem inkluze, povinného posledního ročníku mateřských školek či povinné státní maturity z matematiky. A protože je ze stejné strany jako bývalá ministryně, ani nemůže to, co zdědil, řádně pojmenovat.

Největším problém je, že nevíme, kam chceme plout. Stejná ministryně vyhlásí inkluzi a současně zavede povinné přijímací zkoušky, tedy výrazně selektivní – protiinkluzivní opatření. Stejná ministryně usiluje

Chaos a narůstající problémy ve školství pramení i z toho, že nevíme, jak tu loď řídit.

o navýšení platů učitelů a současně zruší dnešní systém financování škol, který má sice vady, ale je efektivní a úsporný.

A zavede zcela bez rozmyslu rozhazovačné socialistické financování podle potřeb a to nadlouho spotřebuje peníze, které by snad chtěl ministr financí do vzdělání přidat. A tak omezí či zastaví více než žádoucí zvyšování platů učitelů. Pragmatické by bylo změnu financování zrušit, dokud je čas.

Rostoucí chaos a narůstající problémy ve školství ovšem pramení také z toho, že nevíme, jak tu loď řídit. Kdyby nový ministr celé čtyři roky analyzoval, kde vůbec jsme, opravil kormidlo, školil posádku, začal diskusi s pasažéry a hlavně dokázal najít elementární širokou dohodu, kam má vlastně loď – vzdělávání v 21. století – směřovat, tak by to z hlediska budoucnosti českého vzdělávání bylo to nejužitečnější, co může udělat. Bylo by to pragmatické.

Ministrem vzdělávání by tak měl být někdo, kdo ví, co je politika založená na faktech, ví, jak zadat analýzy stavu, příčin i možností. Umí dát dohromady týmy odborníků včetně zahraničních, ale také zapojit veřejnost – odbornou, ale i rodičovskou a studentskou. Někdo, kdo umí připravit dlouhodobou strategii, prodiskutovanou a maximálně konsenzuální. Tak promyšlenou a opřenou o data a analýzy, že následující ministr jí nebude moct změnit. A tak dobrou, že ani nebude chtít.

„Odborník“na školství

Představa, že dostatečnou kvalifikaci na to má učitel nebo ředitel školy, je stejně bizarní, jako že zkušený kormidelník dvojmístné plachetnice je odborníkem na řízení letadlové lodi.

Stejně podivná je představa, že se najde nějaký „odborník“, který českému školství rozumí. Nikdo takový není, nemůže být. Nikdo nemá potřebná data a podklady, nemá analýzy stavu, příčin a souvislostí, nezná efektivitu nástrojů řízení. Nemá, protože neexistují.

Ministr musí mít také jasný mandát, dělat jen to, co je opřené o podklady, promyšlené daleko dopředu, má to jasný cíl, jsou vyhodnocena rizika a možné nežádoucí dopady. Tedy přesně to, co zatím žádný ministr nedělal.

Mám ovšem strach, že „pragmaticky“nakonec na místo ministra nastoupí nějaký „odborník“na školství, který už teď ví, co se má udělat.

Loď přetře narůžovo, vypíše výběrové řízení na nové uniformy pro posádku a zakáže krysy na palubě. To všechno by ještě tak nevadilo. Horší bude, až zavelí: Plnou parou vpřed. Jenže odkud a kam?