Ženy si zvládneme obtěžovat sami

Není to tak dávno, co devatenáctiletý mladík afghánského původu chytil v nemocnici za ruku padesátiletou sestřičku. Velká část českého národa měla hned jasno, jakmile se informace dostala na veřejnost. Kluk se ji chystal znásilnit. Žena se to snažila dokázat u soudu, ale neuspěla. Lidé však zůstali na její straně.

O pár měsíců později přišla kampaň MeToo a s ní příběhy stovek žen o tom, jak je muži osahávali na mnohem intimnějších místech než na rukou. V tomto případě však následoval ze strany často těch samých lidí zastávajících se sestřičky z Bulovky velký údiv nad tím, na co si to ty hysterické feministky stěžují.

Ukazuje to, jak u nás mnoho lidí na ženy nahlíží. Naše ženy jsou náš majetek. Takže když jim někdo z nás sahá někam, kam by neměl, zas o tolik nejde. Když ji ale vezme za ruku někdo cizí, obzvlášť pokud je muslimského vyznání nebo tmavé pleti, je jasné, že se ji pokoušel minimálně znásilnit.

Podobný vzorec se aplikuje také při české kritice muslimů za to, jak se chovají k ženám. Vyčítá se jim, že ženy v muslimském světě mají už od narození jasně předurčené místo ve společnosti, musí se chovat podle jasných pravidel a mají mnohem menší šanci na to v životě něčeho dosáhnout.

Jenže si neuvědomujeme, že s diskriminací, ač samozřejmě ne tak vážnou jako v konzervativních muslimských společnostech, se ženy musí vyrovnávat také u nás. Před západním světem, jemuž se údajně chceme tolik podobat, se můžeme jedině červenat. V tom, co vyčítáme muslimům, jsme totiž unijními lídry.

Jednou z realit života českých žen je to, že v průměru pobírají o 22,5 procenta nižší plat než muži. Jde o druhý největší rozdíl v celé EU. A letos sbíraná data ukazují, že si to Češi uvědomují. Vnímají i to, že u nás ženy mají menší šance na kariérní postup než muži. Jenže v EU jsou právě čeští muži největšími odpůrci toho, aby ženám při zlepšování jejich pozice ve společnosti někdo nějak pomáhal.

Názor na roli žen ve společnosti je totiž u nás vcelku jasně daný. Mezi unijními národy jsme na čtvrtém místě v přesvědčení o tom, že hlavní rolí ženy je postarat se o svůj dům a rodinu. Jen mezi Litevci se najde více lidí souhlasících s tím, aby muži dělali stejně domácích prací jako ženy.

Úplnými lídry jsme ve dvou ohledech. Jsme zemí, kde se nejvíc lidí dívá s despektem na to, když si muž vezme rodičovskou dovolenou. A navíc u nás ženy mají nejmenší šanci, že se jich někdo zastane, když muži vyprávějí urážlivé vtipy.

Pak už není moc divu, když ženy, které si na výše popsaná fakta stěžují, dostanou nálepku hysterické feministky. A proto také v Česku velmi podobně dopadla kampaň, v níž ženy nahlas promlouvaly o zkušenostech se sexuálním obtěžováním.

Jenže jaká je zkušenost jedné takové hysterické feministky, v tomto případě známé válečné reportérky Markéty Kutilové? „Vloni jsem jela vlakem se spící dcerou na klíně a naproti mně masturboval muž. Nebo třeba jedu na kole a předjíždí mě cyklista a zmáčkne mi prso. Nebo jdu běhat, skočí na mě muž, povalí mě a začne líbat.“

Podobných historek o masturbujících mužích v dopravních prostředcích, zasílání fotografií pánského přirození na sociálních sítích a dalších chuťovek v soukromí vypráví mnoho žen.

Je tak jen dobře, když některé z nich sebraly odvahu, aby se proti tomu ozvaly, a ukázaly na ty, kteří se tak chovají. Je obrovská škoda, že reakce, které se jim u mnohých dostalo, se dají shrnout do jedné jednoduché věty: My si své ženy budeme diskriminovat a sexuálně obtěžovat sami.