Mandelíkové
Úrodné Kolínsko bývalo řepařskou baštou. K nejúspěšnějším zdejším cukrovarníkům náležel rod Mandelíků.
Bílé zlato, tuhle přezdívku si už před více než sto lety oprávněně vysloužila cukrová řepa. Čechy, zvláště ty střední, pro ni byly zemí zaslíbenou, cukr tu v době největší slávy na přelomu 19. a 20. století chrlily stovky podniků, jejichž obrat se pohyboval v desítkách milionů korun. Do cukrovarů investovali aristokraté stejně jako rolníci, osvobození po roce 1848 z poddanství. Na bílé zlato vsadil také kolínský rodák Bernard, nejmladší syn Rosalie Mandelíkové, rozené Pollatschekové.
Zakladatelská cukrovarnická euforie gradovala v 60. a 70. letech 19. století. Bernard Mandelík v té době poprvé vstoupil do velkého byznysu, když převzal obchod s obilím, provozovaný matkou. „Zaujal svými odbornými znalostmi, nevšední podnikavostí a pracovitostí. Jeho obchodní partneři oceňovali jeho bezvadnou pověst a solidní jednání,“konstatoval historik Bedřich Bernau.
Další krok v budování rodinné firmy Bernard Mandelík udělal obchodními kontakty s majitelkou ratbořského statku, baronkou Terezií Cecingarovou z Birnic. K její doméně náležel i ratbořský cukrovar vybudovaný roku 1853. Baronka Mandelíka v roce 1888 pověřila takzvanou prokurou, tedy plnými mocemi pro provoz cukerného závodu. Obliba bílého zlata šla v té době strmě nahoru. „Vedle sladidel z řepy a javoru se zvyšovala konzumace náhradních kávovinových směsí a posléze i tuzemského rumu,“vysvětlil Karel Duffek, cukrovarnický odborník, s tím, že především v početných chudších rodinách ve městech i na venkově se postupně stala zcela běžnou konzumace výživných a náležitě oslazených kávovinových nápojů s mlékem a chlebem
Mandelík investoval do nového strojního vybavení i technologií ratbořské cukerné továrny a v roce 1891 od barončina dědice, rytíře Eduarda Cecingara z Birnic, podnik i se statkem za půl milionu zlatých koupil.
Od cukru k elektřině
Úspěšný podnikatel statek Ratboř postupně rozšiřoval, například pronájmem červenopečeckého panství se sedmi poplužními dvory, cihelnou a pivovarem. Roku 1904 přidružil k Ratboři pronajatý dvůr Sedlov a posléze také dvůr Kbel. Na počátku 20. století měl v nájmu také šternberský cukrovar v Zásmukách, později koupil cukrovar v Bečvárech. Mandelíkové však expandovali i do dalších oborů, podíl získali například v kolínské elektrárně a také mimo hranice Kolínska.
Rovinatý kraj východně od Prahy náležel – is přispěním Mandelíků – k baštám českého cukrovarnictví. To dokládá například dnes na několika kilometrech oživená kolínská řepařská dráha. Na přelomu 19. a 20. století ovšem délka zdejších „řepařek“dosahovala více než 130 kilometrů. Jednalo se o drážky vycházející z Kolína, Vlkavy, Křince, Kopidlna, Dymokur a Liběvsi. Po těchto tratích byla dopravována cukrová řepa do jednotlivých cukrovarů a na nákladiště u hlavní trati.
Jako technik v otcově cukrovaru v Ratboři začínal i potomek zakladatele rodinné dynastie Robert, absolvent chemie na Českém vysokém učení technickém. Ten se po vzniku Československé republiky kromě podnikání vrhl i na politiku. Podílel se na vzniku Národní banky, angažoval se ve vedení Ústředního československého spolku cukrovarnického, Asekuračního spolku průmyslu cukrovarnického a dalších organizací. Jako představitel cukerného kartelu však nebyl moc oblíben mezi socialistickými poslanci parlamentu. Stalo se tak v době vrcholící slávy tuzemského bílého zlata. Ve 20. letech 20. století totiž fungovalo v českých zemích 155 cukrovarů. Na konci 30. let se jejich počet snížil na 108 a množství cukru připadající na jeden závod kleslo z 8 655 tun na 6 095 tun.
Robert se ale angažoval i v komunální politice. Jako starosta působil až do německé okupace. Ta do osudů celé rodiny zle zasáhla. Někteří její členové skončili kvůli židovskému původu v koncentračních táborech, další bojovali v zahraniční armádě. O majetek rodina přišla po roce 1948. Částečně zpět ho získali až po roce 1989.