Trosečníkem v poušti
Katařané o sobě neskromně tvrdí, že jsou nejlepšími řidiči na světě. A proč by ne? Byť jejich dědové vyrůstali v chudobě na hliněné podlaze, oni mají díky ropě a zemnímu plynu báječný život. A taky nevšední pouštní autoškolu.
Jan Palička zvláštní zpravodaj MF DNES v Kataru
poušti se to tak prostě dělá. Když se cizí auto marně hrabe z písku a vy jedete náhodou kolem, přibrzdíte a zeptáte se: „Nepotřebujete pomoc?“
Ne kvůli slušnému vychování, ale z pocitu zodpovědnosti, přece tam toho chudáka nenecháte. V pustině, kde slunce nemilosrdně praží a na zadním sedadle je mladá egyptská dáma s dvouletou holčičkou.
„Koukněte, urvali přední spoiler. Museli tu dunu podcenit,“ukáže Martin Jaroš od volantu. Pět let pracuje jako marketingový expert v Dauhá, což je pohádkově bohatá metropole Kataru. Moc zábavy si tu však neužije, tak o víkendech občas jede do pouště. Za zážitky, za adrenalinem a za nekonečnou zemí písku, která uklidňuje mysl, Jaroš vyjel i před pár týdny, kdy v Kataru začala kempingová sezona. Jinými slovy, konečně přestalo být parno k padnutí a teplota lehce polevila. Písek sice pořád pálí do chodidel, ale od listopadu do března se to snést dá.
Z Dauhá vyrazila na jihovýchod celá karavana. Místní to považují za rituál. V pátek se pomodlit a honem do pouště, tam je jim dobře, tam vyrostli jejich předci. Třeba za město Al Wakrah k hranicím se Saúdskou Arábií, kde se vlní působivé vnitrozemské moře. A kde egyptská rodinka podcenila dunu, urvala spoiler a marně se hrabe z písku.
Najednou se nehýbe ani Jarošův vůz. Zajel se zeptat, co se děje, jenže navátý písek ho nepouští dál. Ani zpátky.
„Nebojte, tohle auto si poradí,“říká. Jenže červený Ford Raptor stojí. Je to třítunové monstrum, které přesně vystihuje Katar. Jste obalení ocelovým rámem a máte vysokou pravděpodobnost, že při bouračce přežijete. Obsah 6,2. Benzinový osmiválec. Průměrná spotřeba čtyřiadvacet litrů na sto, což se jeví rozmařile, dokud si neuvědomíte, že v Kataru stojí litr šest korun. Nádrž na 140 litrů. K tomu speciální závodní pružení, které přirozeně tlumí nerovnosti.
Jenže v hlubokém písku i 400 koní docela k ničemu.
„To se zvládne, žádný stres,“zopakuje Jaroš třikrát za sebou a zalehne s lopatkou k zadním kolům.
Bylo zvláštní, s jakým nadhledem tu následující dvouhodinovou misi prožil. Nic se mu nedařilo. Neměl číslo na odtahovou službu, kterou jsme míjeli, když končil asfalt a začínalo dobrodružství: „Chyba, no.“
Kamarádi nebrali telefon, pomoc v nedohlednu, vyprošťovací pásy nepomáhaly. Navíc při třetím agresivním pokusu, jak na zpátečku vyjet ze sypkého podloží, praskla přední hnací hřídel: „To se zvládne, žádný stres.“No, nezvládlo se. Pouštní kratochvíle se protáhla a prodražila.
Když vjíždíte do písku, je to totiž na vlastní riziko. Pojišťovna škodu nehradí.
Před špinavou boudou si nejprve vystojíte frontu aut, necháte si vypustit tři atmosféry v pneumatikách a můžete vyrazit na rodeo. Pokud na to máte náturu, případně odvahu. Jaroš jezdí poslední dobou sám, aby nenervoval manželku, které se jízda v poušti přestala líbit a v roli spolujezdce to prý dávala hlasitě najevo. Upřímně, teď se nedivím.
Egyptská rodinka je v koncích, Jarošův terénní ford jakbysmet a polední slunce si dává záležet, abyste při hrabání nekonečného písku propotili triko. Naštěstí se vyplnilo, o čem velitel výletu mluvil ráno: „Občas se stane, že v písku zapadnete. Nikde nikdo. Žádný člověk, žádné stavení, žádné ploty, nic. Jen vy, písek a panika. Naštěstí se automaticky, jakoby zázrakem, do půl hodiny vynoří Katařan, který vám přiveze spásu.“
Fakt se vynořil. Zarostlý, se silnými dioptrickými brýlemi, bez bot. Vypadal jako učitel dějepisu. Ve starém Nissanu Patrol s manuální převodovkou dvakrát objel duny, aby si prohlédl, odkud bude záchranná mise nejúčinnější, pak vyskočil z auta, usmál se a na korbě je drapnul dva vytahovací pásy. Za deset minut bylo hotovo.
„Narovnejte kola, trhne to,“povídá.
Nejdřív vytáhl Egypťany, pak nás. Ani jsme nestačili poděkovat a už byl pryč.
Zkouška na Podpisové duně
„Oni jsou v písku bozi,“říká Jaroš. Když se před pěti lety do Perského zálivu přestěhoval, při prvním výletu do písku nevěřil vlastním očím. Těsně před pouští zůstal stát nahňácaný v koloně čekajících aut, na posledním kruhovém objezdu se totiž točil bílý Land Cruiser. Konkrétně se točil na dvou kolech, což je riskantní cirkusácký trik: „Za volantem seděl dvanáctiletý kluk. A bůhví jestli mu těch dvanáct vůbec bylo.“
O podivné historce si můžete myslet leccos, dokud to sami nevidíte. Malí Katařané si běžně dokazují, že už jsou dostatečně zruční, aby mohli jezdit sami.
Mimochodem, každá duna v katarské poušti má své jméno. Té vůbec první se říká Podpisová. Dřív platilo: abyste bravurním řidičům ukázali, že si zasloužíte jejich respekt, museli jste projet po hřebenu Podpisové duny. Na první pohled je to hazard se životem a vůbec se nedivíte, že emír nechal dunu oplotit. Katar přišel o hodně chlapců, kteří si mysleli, že už umí.
Taky Násir Al Attíja uměl sjíždět duny už jako desetiletý. Dnes je dvojnásobným vítězem dakarské rallye a místní celebritou. Jeho bratranec Chálid je ministrem zahraničních věcí a on by rád, až jednou skončí kariéru, dostal pozici ministra sportu. Kdoví jestli jste ho nepotkali na okraji Brna v Soběšicích, kde pravidelně trénuje střelbu. Al Attíja totiž vedle výjimečného řidičského umění brázdí letní olympiády jako střelec. Z té poslední má bronz.
„Skvělý chlapík, něco jako katarský Jágr. Naše firma Ooredoo ho sponzoruje. Je to náš ambasador,“říká mi Jaroš, když už jsme zase v pohybu. Sice ne jako čtyřkolka, jen s náhonem na zadní kola, přesto s velkou úlevou.
Syn pouště se nebojí
Šťastně odjíždíme z pouště, zatímco Katar natěšeně míří do pouště. Po hřebenech dun se valí stovky aut, ještě víc jich sviští po tvrdé pískové dálnici kolem nás.
Neplatí žádná pravidla silničního provozu, leda nepsaná, ta pouštní. Asi jste vytušili, že lidem z nejbohatšího státu planety příliš nezáleží na hodnotě aut, řídí sebevědomě, agresivně a majetnicky. Kromě jiného jsou posedlí tím, že za pouhou efektní espézetku klidně zaplatí víc než za vůz samotný. Na nějaký škrábanec se nehledí a základní heslo zní: „Přeje-li si to Alláh, zemřu teď a tady. Hrdý syn pouště se nebojí.“
Potom vás těžko překvapí statistika, podle které se Katar řadí mezi země s nejvyšší silniční úmrtností na světě.
Cizinec se musí přizpůsobit – a zároveň nesmí vyčnívat. Jakmile by na silnici způsobil malér, ze dne na den ho můžou odlifrovat domů. Navždy. A to se nevyplatí, když berete katarskou výzvu za možnost k perfektnímu výdělku a životě v teple. Takže základní pravidlo zní: i kdyby vám místní puberťáci hodili traverzu do cesty, neťukejte si na čelo a rozhodně za nimi nevybíhejte s nadávkami, raději se pevně chytněte volantu, abyste prvotní nával vzteku překonali. Mezi puberťáky se dost pravděpodobně skrývají kluci z prominentních rodin, které se nenechají urážet. Ani náznakem gest nějakého cizáka.
Nemluvě o katarských dámách v tradičním obleku abája. Jedou osmdesátkou po krásné sedmikilometrové promenádě Al Corniche a píšou u toho esemesky, případně jen telefonují. I když vám před křižovatkou udělají nebezpečnou myšku, že málem trefíte do pangejtu, nechte si reakci pro sebe.
Víte, Katařané z auta téměř nevystupují. Jak je horko, snaží se všechno řešit nanejvýš přes stažené okénko. Na pumpě, v pekařství, v hračkářství, u kina. Začnou troubit a troubí tak dlouho, dokud nepřiběhne poslíček a nezařídí, co je potřeba.
Co z toho příběhu vlastně plyne? Když se řekne Katar, představím si auto. Krásné a velké auto. Nejlépe asi bílou Toyotu Land Cruiser, jak se pyšně řítí ušpinit se do pouště.