Soumrak socialistů v Evropě
Sociální demokracie jako hnutí celoevropsky neprožívá dobré časy. Někde se zuby nehty drží za cenu velkých ztrát, jinde se propadá na hranu volitelnosti. Debakl utrpěla i u nás.
Vnedávných sněmovních volbách získala ČSSD pouhých sedm procent hlasů a z vládnoucí partaje se rázem propadla tam, kde kdysi začátkem devadesátých let začínala: do pozice jedné z mnoha malých, méně významných stran.
Když se podíváme po okolí, není to nijak výjimečné. V Polsku a Maďarsku socialisté rovněž vyhrávali volby a sestavovali vlády, nominovali premiéry a prezidenty, určovali agendy. Nakonec se dostali mimo parlament. Na Slovensku sice stále vládne Ficův Smer, ten je však sociální demokracií jen podle jména (a přidal si ji do názvu až po několika letech existence). Nedobré časy zažívají sociální demokraté také v Německu a Rakousku, byť zatím ne tak drastické jako jejich kolegové v postkomunistických zemích: v Německu dosáhli s dvaceti procenty nejslabšího výsledku v historii a musejí vážně zpytovat svědomí, zda to není začátek konce – zejména v případě, že budou pokračovat v roli junior partnera ve velké koalici s CDU, což se jim zatím značně nevyplácelo. Sílu na vlastní vládu však nemají.
Také v Rakousku si tamní SPÖ přišla pro volební porážku: první po patnácti letech a po dlouhé době ji čeká opozice. Na druhou stranu, stále drží pozice pod třiceti procenty hlasů a po loňské výměně předsedy se strana zda být konsolidovaná.
Odpor k establishmentu
Jinak je tomu ve Francii. Socialistická strana (PS) založená kdysi Mitterrandem zde po desetiletí patřila mezi dva dominantní bloky. V posledním období měla prezidenta, vládu i většinu v parlamentu. Prezident Hollande radši funkci neobhajoval, jeho expremiér a favorizovaný nástupce Manuel Valls podpořil stranického konkurenta a sám ze strany ještě před volbami odešel a oficiální socialistický kandidát Benoit Hamon dosáhl pouhých sedmi procent hlasů.
Stejný výsledek pak strana zopakovala v následných parlamentních volbách. Volební lídr a tehdejší premiér Bernard Cazeneuve se raději vrátil k advokacii. Sám Hamon, který neobhájil ani poslanecké křeslo, od socialistů odešel a zakládá nové radikální levicové hnutí. Mnoho předních politiků ze strany vystoupilo, nejčastěji se přesunuli k hnutí nového prezidenta Macrona REM. Ostatně sám Macron je přeběhlík od socialistů. S trochou nadsázky by se dalo říct, že socialisté ve Francii nevyklidili scénu, jen převlékli kostýmy. Ale to by nemělo zlehčovat krizi socialistické politiky.
Co za tím vším vězí? Situace v každé zemi je samozřejmě specifická a je provázaná s konkrétními věcnými chybami, skandály a personálními problémy – nebo nevýraznou kampaní. Obecně však platí, že zejména v západní Evropě ztratila sociální demokracie svou podstatu: již není vnímána jako strana, která se pere za pracující, chrání zájmy nižších vrstev a soustředí se na sociální rovnováhu. Částečně tuhle rétoriku a program vyměnila za různá progresivistická témata takzvané nové levice, která jsou obtížně srozumitelná, týkají se menšiny lidí a navíc jsou často pojímána nešikovně až kontraproduktivně. Různé pokusy, týkající se inkluze, bojů s nenávistí, specifických práv specifických skupin a tak dále, známe i od nás. Ve větší míře se pak sociální demokracie jako součást establishmentu zapojila do velkých struktur, jde na ruku korporacím a byrokratům, uzavírá koalice s pravicí a přebírá její program.
Vedle toho se socialistům nedařilo, pokud u moci byli: ve zmíněném Polsku a Maďarsku byl jejich konec vnímán především jako úleva po dlouhé agonii; ve Francii o tom nejlépe mluví poslední pětileté funkční období Francoise Hollanda a jeho suity.
Ze sociálních demokratů se všude po Evropě staly zpohodlnělé byrokraticko-odborářské party, které nejsou schopny (a někdy ani ochotny) oslovovat voliče, mluvit současným jazykem a řešit současné problémy. Někde proto vznikají radikálně levicová uskupení, k nimž voliči houfně utíkají (řecká Syriza, španělští Podemos, ve Francii Mélenchon a jeho Nepoddajná Francie), jinde se opuštění voliči uchylují k národovcům, kteří – na což se často zapomíná – mívají rozsáhlý sociální program a rétoriku; to platí o Národní frontě Le Penové, rakouských Svobodných a koneckonců i o Viktoru Orbánovi a jeho Fideszu.
Posledním hřebíčkem do rakve je změna politického marketingu a všeobecný odpor vůči tradičním stranám, obvyklým postupům, zavedeným politikům a vlastně establishmentu a elitám vůbec, který zachvátil v posledních letech celý západní svět. Husarským kouskem Emmanuela Macrona nebylo ani tak vítězství v prezidentských volbách, ale sestavení a úspěšné volební tažení jeho hnutí En Marche!, za něž byla do parlamentu zvolena spousta nováčků bez jakékoli předchozí politické zkušenosti. Inspiroval se tím i lídr rakouských lidovců Sebastian Kurz, který bleskově obměnil stranické vedení, dosadil na kandidátku nestraníky, změnil název i obvyklou barvu strany a vytáhl do boje za „novou politiku“. I jemu to vyšlo. Prvky tohoto postupu můžeme vidět i v českém hnutí ANO: zejména co se stylu kampaně a personální politiky týče.
Buď jak buď, vypadá to, že pakliže má levice v nějaké relevantní podobě přežít, potřebuje trochu přitvrdit muziku. Příležitostí k tomu je a bude čím dál víc. Pokud se jich nechopí někdo jiný, jak už se děje.
Pakliže má levice přežít, potřebuje trochu přitvrdit muziku. Příležitostí k tomu je a bude čím dál víc.