Renata Němcová Pixová
K výběrovému řízení na ředitelku marketingu jedné z největších bank si odskočila z rodičovské dovolené. je přesvědčená, že uspěla právě proto, že měla od práce odstup. Díky svému zaměstnání dnes dobře ví, kdo nejvíc utrácí, koho semelou špatné úvěry a pro
Konkurz na ředitelku marketingu v bance vyhrála, když bylo její dceři osmnáct měsíců.
o je špatného na slovu „zdarma“? Je to past. Zadarmo půjčku můžete mít jen tehdy, když ji splatíte do něCkolika dní. A teď mi řekněte, kdo si půjčuje peníze na pár dní? Když je nemáte, nemáte je dlouhodobě. Proto si tyhle rychlé půjčky většinou berou ti, kdo potřebují honem umořit dluh. Vytlučou klín klínem a neřeší, že za pár dní vystřelí úrok do astronomické výše. Ohrožují půjčky typu „peníze hned na ruku“jenom chronické dlužníky? Bohužel ne. Slyší na ně taky senioři a mladí lidé. Finanční gramotnost se sice oproti dřívější době zlepšila, ale ne o moc. Edukace by měla být intenzivnější a hlavně začít už u malých dětí. Vysvětlovat jim, co to znamená, půjčit si, zadlužit se. A taky proč je slovo zdarma něco jako červená kontrolka signalizující nebezpečí. Například u nás v ČSOB na to vznikl samostatný projekt finančního vzdělávání pro školy. Chodí do nich učit naši zaměstnanci a máme na to skvělé ohlasy. Není tohle spíš úkol rodičů? To jistě. Jenže i oni ve financích často tápou. V čem nejvíc? Právě že v půjčkách. Lidé se často zadlužují impulzivně, bez rozmyslu. A přitom zrovna půjčka je věc, kterou bychom měli dobře zvážit, věnovat tomu čas. Už dávno nejsme v situaci, že co nekoupím dnes, zítra nebude k dostání. Ale dluhy, ty nám zůstanou několik let. Banky tomuto chování ale také nahrávají. Reklamou na své produkty rozhodně nešetří. To je možné, ale u banky máte aspoň jistotu, že s vámi bude hrát fér. Nepošle vás do dluhové pasti, protože než vám půjčí, zjistí si, zda jste schopna peníze splácet. Taky nemusíte s každou smlouvou běhat za právníkem, zda v ní není nějaký skrytý fígl. Mezi klientem a bankou probíhá férová komunikace. Toho si můžete všimnout i v reklamách. Dost často je také vedle propagace produktu vidět i nějaký společenský podtext sdělení. Už to není jen sleva, na ty dneska stejně lidé už tolik neslyší. Samozřejmě, jsou firmy, které vždy budou mít cenovou politiku na prvním místě, ale dlouhodobě úspěšné budou nakonec ty, které si se svými zákazníky vybudují férový vztah. Kdo je spořivější? Muži, nebo ženy? Říká se, že ženy jsou marnotratnější, ale není to pravidlo. I muži umějí být velcí utráceči. Ono se to také mění s věkem. Ženy začínají například víc spořit, když zakládají rodinu. Najednou cítí zodpovědnost nejen za to, co je teď, ale i za budoucnost. V ten moment jsou to ony, kdo se víc zajímá o spořicí produkty. Jak jste na tom s utrácením vy? Jako dítě jsem byla schopná utratit na pouti za jedno odpoledne celé kapesné. Když jsem ale na Vánoce chtěla potěšit sestry a rodiče, dlouho jsem šetřila na dárky. Na vysoké to bylo nahoru dolů, podle toho, jak jsem zrovna podléhala módním vlnám. Nespoléhala jsem však pouze na rodiče. Když jsem si chtěla koupit oblečení nebo kosmetiku, vydělala jsem si na to. Vysvětlovali vám rodiče, jak zacházet s penězi? Hlavně nás vedli k zodpovědnosti. Říkali mně a mým dvěma sestrám, že když všechno utratíme najednou, nedostaneme už ani korunu. A to důsledně dodržovali, což byla ta nejlepší škola. K tomu nás rodiče motivovali chodit na brigády. Pamatujete si, co jste si koupila za první výplatu? Byl to stan a vydělaly jsme si na něj se starší sestrou sběrem borůvek. Ona udělala plán, kolik denně musíme nasbírat, a držela se ho i přes moje protesty. Jaké to je, být prostřední ze sester? Ve starší jsem měla vzor a u mladší jsem si vyzkoušela roli pečovatelky. Snažila jsem se ji chránit a trochu provést životem, i když ona tvrdí, že jsem ji poučovala. Ale jsme od sebe vždy po dvou letech, takže mezi námi nejsou propastné rozdíly. Byla to vlastně zdravá konkurence. Váš otec je právník, maminka pracovala v energetice, jakou kariéru jste si vysnila vy? Chtěla jsem studovat jazyky. Po maturitě jsem strávila rok v Německu na jazykové škole. Pak otevřeli na Vysoké škole ekonomické obor, ve kterém část výuky probíhala v němčině
Říká se, že marnotratnější jsou ženy, ale není to pravidlo. I muži dokážou být velcí utráceči. Navíc se to mění s věkem. Když žena založí rodinu, začne víc myslet na budoucnost a spořit.
a angličtině. To mi připadalo ideální. Ale že bych nějak tíhla k ekonomice, to fakt ne. Spíš ke komunikaci, s tou ostatně jazyky souvisejí. Nakonec jsem se zaměřila na marketing a po začátcích v menších reklamkách získala místo v mezinárodní reklamní agentuře. Práce v Ogilvy mě úplně pohltila, věnovala jsem se jí od nevidím do nevidím, o víkendech. To, že bych někdy mohla mít rodinu, jsem vůbec neřešila. Nebyl čas a popravdě ani chuť myslet na takové věci. Dneska jste vdaná, máte dceru. Co změnilo váš názor? Láska. On byl můj klient a já díky němu poznala i jiné věci, než je práce. A také to, jaké je být profesně na druhé straně. V reklamní agentuře jsem měla víc klientů z různých oborů, tak jsem se musela pořád něco učit, abych byla partnerem jeden den farmaceutům a druhý třeba bankéřům. Což bylo sice zajímavé, ale náročné. Proto mě lákalo pracovat jen na jedné značce. Myslela jsem si, samozřejmě naivně, že to bude jednodušší. Ale hlavně mi bylo jasné, že pokud budeme chtít rodinu, není možné, abych pracovala v agentuře. Což se nakonec vyplnilo. Odešla jste jinam, založila rodinu, ale i přesto, že o vás stáli, jste se do firmy nevrátila. Proč? Marketingové oddělení, které jsem pomáhala rozjet, se mezitím přesunulo do Maďarska. A tam se mi s dítětem nechtělo. Firma mi nabídla jinou práci, což mě sice potěšilo, ale nepřijala jsem ji. Kamarádky si ťukaly na čelo, jsi blázen, jisté peníze, poloviční úvazek, kdo ti tohle dneska dá? Jenže já věděla, že by mě ta práce nebavila, a tak jsem si řekla, že se poohlédnu jinde. A přišla nabídka bojovat o pozici marketingového ředitele. Dceři bylo v té době osmnáct měsíců. Nevadilo, že máte malé dítě? Nevěděli to. Vy jste to tajila? Netajila. Jen jsem to neřekla. Výběrové řízení mělo několik kol. Do posledního jsme se probojovali tři. Já a dva muži. Upřímně řečeno jsem si myslela, že nemám šanci. Zvlášť potom, co jsem před závěrečnou prezentací sdělila přítomným, že mám malé dítě, a pokud náhodou uspěju, mohu nastoupit až za několik měsíců. Co oni na to? Jsme rádi, že nám to říkáte, šanci u nás pořád máte. Bojujte a ukažte, že jste dobrá. Ale já si říkala, že je to předem ztracená bitva. Proč? Ti druzí dva měli podobné zkušenosti jako já, navíc muži… Nakonec jste je porazila. Dozvěděla jste se, čím jste si budoucího zaměstnavatele získala? Prý jsem byla nejvíc pozitivní. Myslím, že to bylo právě tou rodičovskou. Byla jsem uvolněná, šla jsem do toho, že když to nevyjde, svět se nezboří, přijde jiná šance. A to nejspíš rozhodlo. Celé jsem to brala spíš jako zkušenost. Když mi volali, že si vybrali mě, byla jsem upřímně překvapená. Ptala jste se jich, zda si pamatují, co jste jim říkala předtím? Že máte dítě a nemůžete nastoupit hned? No jistě. Prý pamatují a počkají na mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejenom okolí, ale i my, ženy, máme obrovské předsudky. Že když jsme doma s dítětem, za nic profesně nestojíme, naše hodnota klesá. Není to pravda. Jak vidíte, může i stoupnout.
Naše okolí i my ženy si myslíme, že když jsme doma s dítětem, profesně za nic nestojíme a naše hodnota klesá. Není to pravda.
Ale úplně od plotny jste na výběrové řízení nešla? Na rodičovské dovolené jsem sice známým s nějakými projekty pomáhala, ale z bankovní korporace, kde jsem pracovala i předtím, jsem vypadla úplně. Ale číst jsem umět nepřestala, takže jsem věděla, co se v mém oboru děje. I když žena pečuje o dítě, pořád má prostor pro to, aby dělala i něco jiného než úkony kolem domácnosti. Navíc narození dcery a následná rodičovská vnesly do mého života nový rozměr. Byla jsem uvolněná, neměla jsem hlavu zatíženou pracovními starostmi, to muselo být poznat. Tuhle zkušenost byste si rozhodně neměla nechat pro sebe. Od té doby už jsem několikrát na různých akcích přednášela ženám na téma, že by neměly rodičovství vnímat jako bariéru, ale naopak by ho měly využít. Pokud jde o pracovní záležitosti, máme čistou hlavu, jsme odpočaté, získáme nadhled. Je ale samozřejmě třeba udržovat kontakty a snažit se být užitečná i jinak než jako máma a manželka. Kromě toho také potřebujeme sebevědomí. Ano, sebevědomí je velmi důležité. Českým ženám pořád hodně chybí. Proč se podle vás podceňujeme? Podle mě je to ještě pozůstatek výchovy minulého režimu. Další generace bude jiná, vidím to na své dceři. Ale my pořád jedeme ve stereotypech. Třeba ta moje rodičovská dovolená. Kdekoliv jsem řekla, že nechci být doma déle než dva roky, ženy zvedaly obočí a divily se. Co jste na to odpovídala? Že ty dva roky jsou tak akorát. Cítila jsem, že je čas jít do práce. Byla jsem ráda, že je dcera mezi dětmi, bylo vidět, jak jí to prospívá. Musím ale přiznat, že bez podpory zbytku rodiny by to nešlo. Manžel měl flexibilní práci, dokázali jsme to díky tomu skloubit. Ale pořád jsem sem tam vnímala takové ty postranní debaty, aha, tak oni se ženou za kariérou, místo aby se věnovali dítěti. To mě mrzelo, protože jsme dceru nikdy o nic neošidili. Naopak, čas s ní strávený byl pak mnohem víc intenzivní. Dokážete se vy sama přes podobné stereotypy přenést ve svém týmu? Tak snažím se. Jsem ráda, že mám v týmu ženy i muže. Není zdravá převaha ani jednoho pohlaví. Vidím to v nejvyšším managementu, kde je stále ještě víc mužů. Bývají sice konstruktivní v jednání a rozhodují se jasně, ale zase se rádi poslouchají a předvádějí jeden před druhým své ego. Ženy dokážou dobře spolupracovat, ale jsou víc emotivní, když se něco nepodaří, jsou schopné se rozkřičet nebo rozplakat. Někdy je to dřina, tohle ukočírovat. Ale když se to podaří, je to paráda.
Už sháníte dárky? Pomalu. Naštěstí to mám docela jednoduché. Dcera propadla krasobruslení, takže všechno, co je s ním spojené, ji nadchne. Zaklikám to na internetu a Ježíšek to doručí. Do obchodu nechodím, nemám potřebu. Za co nejraději utrácíte? Za cestování, respektive zážitky s ním spojené. Poslední dobou jezdíme na dovolené tak, že si s někým v zahraničí vyměníme na dva tři týdny dům. My jim půjčíme náš, oni nám svůj, pak už jen stačí koupit letenku a vyrazit. Tam, kam přijedeme, žijeme trochu jako místní – cestujeme po zajímavých koutech, jdeme na koncert, manžel na fotbal a tak podobně. Součástí domu je totiž know-how, co se v konkrétním místě dá nevšedního podniknout, vidět. Tak se dozvíte o pamětihodnostech, událostech a zajímavostech, které průvodci běžně nezmiňují. My našim hostům samozřejmě poskytujeme podobný servis. Jaké to je, přijít do cizího domova? My si s tou rodinou dopředu povídáme přes Skype, vyměňujeme si fotky interiéru, exteriéru, nejdeme tedy úplně do neznáma. Spíš si člověk říká, zda to skutečně bude takové i na vlastní oči. A je? Někdy i lepší. Třeba v San Diegu věděla celá ulice, že přijedeme, všichni nás vítali, dcera tam hned měla kamarádky. Člověk najednou vpadne do jejich světa a je to docela příjemné. Jak fungují praktické věci, třeba předávání klíčů? Někdy to je docela dobrodružné. Americká rodina nám ho poslala poštou, jiná klíč od domu schovala v autě, které nám nechala na letišti. A klíč od auta? Přilepený u nádrže… My to máme vymyšlené tak, že náš kamarád, který bydlí poblíž, rodinu vyzvedne na letišti, doveze ji k nám domů, ukáže dům, předá klíč. Je to někdy adrenalin, ale vždycky velký zážitek. Nevadilo vám zpočátku, když se u vás zabydlel někdo úplně cizí? Trochu divné to bylo, ale opravdu jen chvíli. My máme dům velmi často plný známých, takže jsem na to zvyklá. A navíc je to výhodné v tom, že musím čas od času udělat pořádek. Dceru odvezu k babičce, udělám totální čistku, zbavím se spousty věcí a mám radost, že je zase všechno pěkně srovnané. Bohužel to nikdy dlouho nevydrží. To zní jako dobrý návod na vánoční úklid. Až na to, že takhle vyrážíme spíš v létě. Do budoucna bych se nad tím ale mohla zamyslet.