Proč se vytratil zájem o české trenéry

Sotva Radek Štěpánek ukončil kariéru, vrhl se do nového povolání. Angažoval jej srbský tenisový kejklíř Novak Djokovič a udělal z kamaráda v současnosti nejznámějšího českého kouče ve sportovním světě. Daviscupový rek bez otálení přijal nabídku, jež se těžko dala odmítnout. O práci u dvanáctinásobného grandslamového šampiona sní řada kapacit s kupou zkušeností. Mnozí studovali, platili si kurzy či stáže. A pak je předběhne zelenáč z Karviné bez praxe, jenž teprve před třemi týdny oznámil, že přestává hrát.

Brzy se – byť nikoliv v hlavní roli – zapojí do fascinujícího souboje mezi titány Rogerem Federerem, Rafaelem Nadalem, Novakem Djokovičem a jejich pronásledovateli v úžasné éře tenisové historie.

Pro český sport je Djokovičova sázka na Štěpánka báječnou zprávou. Zároveň však připomíná smutnou skutečnost. Žádný další český trenér v zahraničí nepůsobí u hvězdy nebo ve špičkovém klubu.

Nedávno ještě vedl Ivan Lendl skotského tenisového rváče Andyho Murrayho a v Itálii pokračuje pozoruhodná kariéra fotbalového experta Zdeňka Zemana. Oba ale už dávno emigrovali z tehdejšího Československa, pročež se zdejší sportovní hnutí nemůže chlubit jejich zásluhami. Přitom nebylo vždycky tak zle. Zpoza postranních čar travnatých hřišť v uplynulých čtyřiceti letech úspěšně komandovali svá mužstva na prestižních štacích v cizině renomovaní koučové Václav Ježek (Feyenoord Rotterdam), Milan Máčala (pět reprezentací a kluby v Perském zálivu) nebo Vlastimil Petržela (Petrohrad).

Házenkářský dirigent Jiří Vícha v 80. letech řídil německý Grosswallstadt. Biatlonový trenér Tomáš Kos pomohl v roce 2012 Slovinci Jakovu Fakovi k titulu mistra světa. Zdeňka Žofku zaměstnávaly tenisové svazy v Německu, Británii i Kanadě.

Nejvíc odborníků šířilo za hranicemi hokejové know-how. Augustin Bubník kdysi urychlil vzestup finského „nároďáku“. Luďka Bukače lákali do NHL už před 33 lety.

Jako asistent se v zámoří po sametové revoluci prosadil Slavomír Lener. Ivan Hlinka a Fin Alpo Suhonen se stali prvními evropskými kouči v dějinách National Hockey League. Další krajané si vydělávali v Německu, Švýcarsku, Finsku, Švédsku i Rusku, sluší se připomenout třeba Vladimíra Vůjtka a Miloše Říhu, jenž se v KHL, jedné z elitních soutěží, držel nejdéle.

A teď? Na nejvyšší úrovni nic. Řemeslo upadá. Čím to? Jak strádá celý český sport, zvlášť kolektivní hry, mizí logicky zájem o české trenéry. (Ne)úspěch rodí další (ne) úspěch. Dle některých názorů zdejší koučové neovládají dost dobře cizí jazyky, dle jiných si škodí vzájemnými pomluvami.

Psycholog Michal Šafář z Univerzity Palackého v Olomouci cítí, že část místních sportovních bossů opovrhuje moderními metodami: „Pociťujeme cílenou snahu vytlačit vysoké školy ze vzdělávání trenérů a nezájem o využití výzkumných poznatků.“

Podstatné též je, že trenéři už se teď nemusí za každou cenu trmácet za štědrou gáží do ciziny jako za socialismu. Někteří dávají přednost rodině a práci doma. I proto loni David Kotyza uťal angažmá u dánské tenisové princezny Caroline Wozniacké. Podobně se do Ruska nenechal nalákat hokejový fanatik Vladimír Růžička.

Další bývalí slavní borci míří výš – Pavel Nedvěd je ve fotbalovém Juventusu Turín viceprezidentem, Jiří Fischer se v hokejových Detroit Red Wings snaží vypracovat na generálního manažera.

Poptávka po českých sportovních mozcích každopádně klesla k historickému minimu. Jak ven z bídy? Poctiví trenéři musí vychovat nové hvězdy, jejichž úspěchy dalším koučům otevřou dveře do světa.