Několik úvah o blížícím se čase kaprů

Je to tady. Už za chvíli vyvalí prodejci do prosincové zimy kádě s kapry, neklamné to znamení, že dny zbývající do Štědrého večera lze spočítat v podstatě na prstech jedné ruky. Pleskání rybích ocasů, vybírání toho pravého kapříka – ještě trochu většího, ale ne zas tolik… vážení mrskajících se ryb, humor promrzlých prodavačů, vykulené oči dětí a znalecké řeči tatíků. Tohle je taky jedna z chutí Vánoc. Z těch, na které se dá těšit a které si člověk připomene rád.

Kapra prý jedí o Vánocích až dvě třetiny Čechů. Vždycky to tak nebylo. Tradice štědrovečerního kapra se rodila teprve před dvěma stoletími, a to především v rybníkářských oblastech nebo v movitějších kruzích. Už tehdy ho lidé smažili, na začátku 20. století pak převládly úpravy namodro nebo načerno, s omáčkou z povidel a perníku, a ke smažení se národ navrátil ve větší míře až po druhé světové válce. Byť široce oblíben, zůstává ale kapr stále jídlem svátečním a dražším.

A před nějakými třiceti lety byl mimo dobu Vánoc navíc pokrmem v podstatě nedostatkovým. Vzpomínám, jak jsem koncem osmdesátých let dostal při letní praxi v propagačním podniku za úkol pořídit fotku pro kampaň Jezte ryby! Neuvěřitelná anabáze.

Řeznictví v obchodním centru u nás na předměstí Plzně sice mělo na ryby kachličkovanou vanu i se vzduchováním, ta byla ale jedenapadesát týdnů v roce vypuštěná. Klidně ti tady s kaprem zapózujeme, ale musíš si ho sehnat! Jel jsem pro něj do sádek k Nepomuku, mimochodem stopem. To vše proto, abychom mohli vyrobit propagaci životního stylu, který nešlo naplnit.

Teď ty ryby k mání jsou, mořské i tuzemské, mražené i opravdu kvalitní, čerstvé. Není to ale úplná láce a samozřejmě – čím opracovanější, tím dražší maso je. Na štědrovečerní tabuli se dá koupit i kapří filet bez kostí. Jenže pro spoustu z nás by tím kousek vánočního rituálu, začínajícího nákupem u kádě, přišel úplně vniveč. A nejde jen o samotné porcování ryby. Vnitřnosti a hlava patří do polévky, která je úplnou esencí české štědrovečerní kuchyně, i když se zdaleka ve všech rodinách nedělá.

Jsou prý lidé, kteří si vánoční rituál udělali naopak z toho, že kapříkovi na Vánoce dávají svobodu, pouštějí ho do řeky. Neznám nikoho takového, ale podivínství toleruji. Rybáři ovšem už dávno upozorňují, že kapr po stresech z převážení a pobytu v sádkách nemá šanci přežít. Loni jsem se navíc dočetl, že takové jednání může být za hranicí podivínství, dokonce v kolizi s právem. Zákon na ochranu zvířat proti týrání zakazuje opuštění zvířete, zvlášť pokud to není vhodné z hlediska stavu zvířete a podmínek prostředí, do kterých má být vypuštěno. Takže to nedělejte.

Komora veterinářů dokonce upozornila, že kapr není hračka, kterou neseme na chvíli domů pro obveselení dětí. A taky že by rybu měl usmrcovat odborník, který ji omráčí a vykrví. Ale že když už náhodou lekne, z hlediska konzumace se zas tak moc neděje, protože čerstvě leknutá ryba je poživatelná bez rizika újmy na zdraví.

Nakonec zpátky k té tradici. Je to sice tradice mladá, jak už bylo konstatováno, přesto stačila vygenerovat i pověru. Podle té má totiž být kapří šupina symbolem bohatství a peněz. Dává se pod talíř na štědrovečerním stole a spousta lidí ji nosí v peněžence u mincí s přáním, aby se jim nerozkutálely. Úplně to nefunguje, musím říct. Ale příjemně se blíží doba, kdy se o to můžeme znovu pokusit.