Prominentka Dahlmeierová? To není můj cíl

Proťala cíl sprintu, zaťala pěst, zhroutila se na sníh a dlouze oddechovala na zádech. Vstala, zavýskla si, opět zaťala pěst.

Laura Dahlmeierová, takřka neporazitelná biatlonistka z posledního mistrovství světa, tentokrát skončila „jen“druhá. Přesto prožila v Annecy – Le Grand Bornard návrat s velkým N. „Ještě nejsem stoprocentní. Ale dneska mě to už zase bavilo,“radovala se 24letá žena.

Předtím, namísto prvního pohárového kola v Östersundu, ležela doma v Garmischi v posteli a zázvorovým čajem kurýrovala nachlazení.

Při druhém kole v Hochfilzenu potom po 16. místě ve sprintu kráčela do buněk se svěšenými rameny a slzami v očích, načež německý kouč Gerald Hönig vykládal: „Laura musí akceptovat svoji aktuální horší běžeckou formu a to jí nejde právě lehce. Jde také o záležitost hlavy. Ale potrvá jen pár závodů, než najde zase svůj rytmus.“

V únoru právě v Hochfilzenu excelovala. V individuálních kláních ji tehdy pouze Gabriela Koukalová ve sprintu dokázala obrat o zlatý poklad. Pět titulů mistryně světa navíc Dahlmeierová později umocnila i velkým glóbem. Za sezonu měla úspěšnost střelby 88 procent, stala se komplexní závodnicí, druhou nejrychlejší běžkyní poháru – a v Německu i sportovní celebritou první kategorie. Což byl pro bavorskou introvertku občas problém.

„Mým cílem nikdy nebylo být prominentkou, mým cílem bylo být biatlonistkou,“říkala. Ruch kolem její osoby jí připadal přemrštěný. „Spousta neznámých lidí mě najednou chtěla objímat a fotit se se mnou. Složitě jsem si vymezovala hranici,“líčila. „Začala jsem nenávidět větu: Lauro, prosím, můžeš na minutku? Když vám ji řekne 60 lidí, najednou je z toho hodina času.“

Za hledáním klidu mysli vyrazila v létě opět tam, kde se cítí nejlépe: do ticha velehor. Po himálajské expedici 2016 přišly na řadu Andy.

„Ty byly mým dalším dětským snem. Není nic krásnějšího než plnit si dětské sny, ne? Připadala jsem si tam jako v jiném světě. Potkávali jsme lidi, kteří tam žijí, a vypadali tak šťastní. Jako by jim hodiny tikaly pomaleji než nám.“

Po ferratách vyrazila na 5 957 metrů vysoké Alpamayo, považované kvůli své ledové pyramidě za jednu z nejkrásnějších hor světa. Na vrcholu si padla do náruče s horolezkyní Kathi Bickelovou, snědla kus čokolády a zapila ho colou.

Během podzimu pak poněkud vyděsila své fanoušky i trenéry, když prohlásila: „Nebudu startovat na olympiádě v Pchjongčchangu za každou cenu. Pokud při ní bude nebezpečí ohrožení zdraví sportovců, nepojedu do Koreje.“

Nyní už nic takového netvrdí. Sezona směřuje k Pchjongčchangu, také pro ni ční olympijská vábnička v této sezoně nade vše.

Přestože zdraví Dahlmeierové vždy bylo a zůstane křehké, po včerejším sprintu je na své pouti do Koreje opět sebevědomější. Ve skromném biatlonovém areálu francouzského střediska Le Grand-Bornard, jež se hrdě nazývá alpskými Benátkami, nyní německá introvertka pookřála. „Je to tady takové malé, milé, rodinné. Připadám si jako na dovolené,“popisovala.

Hierarchie v německém ženském týmu se tu vrátila do starých kolejí. Však i Denise Herrmannová, dvakrát vítězná v Östersundu, tvrdí: „Laura je závodník jiného kalibru než my ostatní. Je nejlepší biatlonistkou naší éry.“