Levice ještě neleží na márách

V článku Čekání na Godota levice se Štěpán Kotrba kriticky vyjádřil k situaci na levém pólu politického spektra. Jaké je vlastně postavení levice v Česku i v dalších zemích?

Vposledních sněmovních volbách v Česku levice opravdu pohořela. Přes rozdílné postoje ČSSD a KSČM k Evropské unii, k NATO a řadě dalších problémů utrpěly porážku obě strany. Nehrálo roli ani to, že ČSSD prosazuje sociální politiku v rámci kapitalistického systému, zatímco cílem komunistů bylo a je tento systém zcela změnit.

Propad levice však nebyl ve prospěch pravice, jak se objevilo v médiích. ODS se sice stala druhou nejsilnější stranou, ale hlavně na úkor TOP 09. V předchozích sněmovních volbách měly tyto strany dohromady 19,7 procenta hlasů, nyní jen 16,7 procenta. Posílily netradiční nebo nesystémové strany, které se dříve označovaly za takzvané strany na jedno použití.

Levice přesto není na márách. V Německu sice SPD odešla do opozice, ale jako druhá nejsilnější strana s pětinou voličů. I v Rakousku skončili sociální demokraté druzí, ale ani tady vládnout nebudou. Je to důsledek negativního synergického efektu: málo atraktivní strategie, opouštění ideje sociálního státu i nedostatku charizmatických vůdců. Vedlo to k deformaci dosud převažující pravolevé osy a ke zrodu netradičních stran. Levici se v polistopadovém období podařilo dostat k moci až po deseti letech vítězstvím ČSSD ve volbách, ale mohlo se tak stát až po podepsání kontroverzní opoziční smlouvy s ODS.

Možná proto mají levicově orientovaní lidé dojem, že jim listopadová revoluce a změna politického systému byly ukradeny. Přisvojili si je podle nich jiní, kteří se mnohdy proti minulému režimu ani nepostavili.

Kde hledat východisko

Kde hledat příčiny odlivu levicových voličů převážně k ANO? Mnoho příznivců komunistů asi unavovalo, že KSČM stále pronásleduje minulost, a proto se neprosazuje radikálnější levicovou politikou. Jako by ji uspokojovalo, že už dlouho má svých zhruba třicet poslanců jistých. I když je nutné přiznat, že pro radikální levicovou politiku nejsou díky prosperující ekonomice sociální podmínky právě příznivé.

Pozornost se logicky upírá zejména na sociální demokracii. Na sociálních sítích se objevil i tento názor: „ČSSD je klasická levicová strana. Místo argumentů nadávky, místo spolupráce střety s každým, kdo je poblíž.“

ČSSD měla a stále částečně má heterogenní složení. Až polovina jejích voličů byla z řad reformních komunistů. Ti očekávali, že je sociální demokracie zbaví stigmatu minulosti a zruší plošné zákony. Ačkoli k tomu ve spojení s ANO byla příležitost, nestalo se. A tak to očekávají asi od ANO.

Příčiny k existenci levice nezmizely. Jsou důsledkem rozdílných schopností a předpokladů lidí se v dynamicky se rozvíjejících společnostech prosadit. To tržní ekonomika prohlubuje. Navíc se od sedmdesátých let minulého století stále rychleji prohlubuje sociální diferenciace.To je nutné sociální politikou vyrovnávat. Jinak hrozí sociální napětí, které může v krajním případě vyústit v revoluce. Jak pravil král Kreón v dramatu Jeana Anouilha Antigona své dceři, „po každé revoluci chybí na stole chleba“.

Levice musí reagovat i na fakt, že tržní ekonomika se prosadila až na výjimky ve všech zemích. Poslední sjezd Komunistické strany Číny přijal závěry k dalšímu prohloubení tržního hospodářství a navíc k dosažení vedoucího postavení ve světě. Svobodný trh přestává být jen atributem demokracie. Participují na něm i autokratické režimy, často úspěšněji, protože jsou schopné rychleji reagovat a rozhodovat.

Rozvoj tržní ekonomiky na Západě je deformován některými negativními praktikami finančního kapitálu (hypoteční politika, daňové ráje a další), který stejně jako autokratické systémy dokáže reagovat rychleji, než umožňuje rozhodování založené na demokratických principech vládnutí. Překonat tento handicap je úkol nejen levice, ale všech demokratů.

Mezi částí levice přetrvává víra, že myšlenka socialismu se k lidem vrátí. A vzhledem k vývoji v Číně – kdo ví, nezačne-li se znovu mluvit o konvergenci obou systémů. Má-li ale levice u nás znovu uspět, musí radikálněji prosazovat ideu sociálního státu, přesněji přijít s jeho novou podobou. Tak by tomu mělo být po každé krizi.

To ostatně není nic objevného a paradoxně tato myšlenka nepochází z dílny levice. V roce 1942 reagoval britský lord William Henry Beveridge na hospodářskou krizi 30. let minulého století a druhou světovou válku Plánem sociální bezpečnosti. Spojoval jej s vlastenectvím. Jeho podnět vedl k podpoře idejí sociálního státu, jehož základy položil již Bismarck.

Sociální stát je společenství, které zajišťuje občanům slušný život. Nejde o charitu, i když se s ní počítá, ale o státní politiku. Dodnes je součástí obecně přijatého evropského modelu sociálního tržního hospodářství, který v 50. letech minulého století zavedl německý křesťanský demokrat Ludwig Erhard.

Polistopadová pravice se v čele s Václavem Klausem proti konceptu sociálního státu logicky postavila. Byl v rozporu s idejí individualismu, neoliberalismu a konzervatismu. V praxi se to nejvýrazněji projevilo za Topolánkovy a Nečasovy vlády.

A tak zatímco v evropských zemích výdaje na sociální stát činí čtvrtinu až třetinu HDP, u nás je to pětina. Peníze však vydáváme poměrně efektivně, proto i míra chudoby u nás je relativně nízká. A v diskusi kolem tohoto tématu je nutné i hledat východisko z krize levice.

Levice musí reagovat i na fakt, že tržní ekonomika se prosadila až na výjimky ve všech zemích.