ANDĚL PÁNĚ nám vyrazil dech
Patří mezi naše nejúspěšnější filmové i seriálové scenáristky, Lucie Konášová je však také autorkou řady pohádek. Nejznámější je Anděl Páně, ale napsala i tu letošní, kterou televize odvysílá na první svátek vánoční.
Na jaké Vánoce vzpomínáte nejraději? Na ty první v našem novém bytě. Tehdy jsme s manželem počítali každou korunu, měli malé dítě, nemohli jsme si dovolit nic koupit a v tu chvíli se dostavily ty správné duchovní Vánoce. Syn dostal míč a čtyři chrastítka, my jsme si pořídili nádherný vánoční strom, který máme oba rádi. Od té doby víceméně kopírujeme tenhle režim. Málo dárků, zato hodně pohody a klidu. Jedny Vánoce jste málem strávila v nemocnici, je to tak? Pustili mě těsně před Štědrým dnem. S manželem jsme měli autonehodu, smyk na ledovce. Já byla po otřesu mozku, on taky pořádně pomlácený, tak jsme skončili u rodičů, kteří se o nás postarali. Oba jsme tehdy pracovali v novinách, v deníku, nebyl čas dopředu nic nakoupit, tak to bylo taky bez dárků. Byli jsme rádi, že jsme naživu, to nám stačilo. Jaké máte vzpomínky na ty z dětství? Dvojího druhu. Na jednu stranu velké těšení na to, že Ježíšek a andělé připravují stromek a dárky, nedočkavost, ale taky si vybavuju absolutní vysílení rodičů, protože vůbec nic nebylo k sehnání, na všechno se stály fronty, všechno byl problém. Jen ty vánoční stromky byly úplná košťata. Táta už od listopadu zařizoval přes známé pořádnou borovici a pokaždé to bylo dobrodružství jen pro pevné nervy. Zažila jsem ještě dobu, kdy se na Štědrý den pracovalo. Kolem poledního se rodiče přihnali z práce domů a za naprosté paniky a hysterie začali chystat tu šťastnou pohodu, aby s rozdáváním dárků padli vysílením a byli zralí na metál. O to víc nerozumím dnešnímu šílenství, když se dá nakoupit na jednom místě. Vy zůstáváte v klidu? V naprostém. Dárky pořizuju přes e-shopy, nejsem žádná fanatická uklízečka ani pekařka, napeču tři
druhy cukroví, štrúdl a tím končím. Nevím, jak v jiných rodinách, ale my máme po třech dnech sladkého plné zuby, že už se těšíme na klobásu jako na smilování. Bez které pohádky si neumíte představit svátky? Určitě bez Tří oříšků pro Popelku, to bych trpěla. A moc ráda mám i Pyšnou princeznu. Na první svátek vánoční nic nedělám, máme už zavedený takový rituál, že se celý den povalujeme na gauči, lenošíme a díváme se na televizi. Ale pak je to jako s tím absťákem po klobáse – už třetí den zatoužím vidět normální film pro dospělé. Existuje recept na to, co všechno by měla obsahovat úspěšná vánoční pohádka? Po tom pátrají scenáristi na celém světě jako po kameni mudrců. Je to zvláštní koktejl, který si nemůžete dopředu objednat, on se vždycky tak nějak sám namíchá. Kdybych analyzovala naprosto ikonickou Popelku, tak je tam sníh, nádherně propracovaný příběh s dobře zachycenou psychologií hlavní postavy. Není to žádná ubohá chudinka, ale holka, která za něco bojuje, která někam směřuje, věří si, usiluje o prince a není jen pasivním příjemcem zázraku. Zároveň má ta pohádka nádherné obsazení a kouzelnou hudbu. Všechny tyhle věci se v té pohádce potkaly. V Andělu Páně byl ten koktejl taky správně namíchaný? Na začátku to tak rozhodně nevypadalo, byla to jen malá televizní pohádka, která ani neměla ambice jít na plátno. Až postupně to začalo vznikat. Všichni lidé, kteří do projektu vstupovali, najednou začali vnímat, že se rodí něco neskutečného, velkého. Dokonce i k mému překvapení. Pamatuju si, jak jsme seděli s Jirkou Strachem ve střižně, koukali jsme na to a nevěřili vlastním očím. Jako by nad tou pohádkou nějaká vyšší moc držela ochranu a vzniklo něco mimořádného, co nám vyrazilo dech. A možná to tak bylo i u té Popelky, protože když na ni vzpomíná režisér Vorlíček, natáčení taky bylo dost hektické. V jaké životní situaci jste psala scénář? Byla to doba, kdy jsem se nezastavila. Syn se učil chodit, všude kolem mě lítalo malé dítě, které neustále do něčeho naráželo a padalo. A taky to byla doba, kdy se v České televizi střídali lidé ve vedení tvůrčí skupiny dětských pořadů. Zažila jsem tři různé nadřízené, kteří pokaždé přicházeli s novou koncepcí. Celé to vlastně byla náhoda, když jsem dostala nabídku napsat právě tuhle pohádku. Sáhla jsem po klasických motivech, listovala Boženou Němcovou a myslela si, že napíšu adaptaci příběhů Ježíše chodícího po světě se svatým Petrem. Ale pro lidi by to dnes asi nebylo už moc srozumitelné, tak mě napadla dvojice popleteného anděla a čerta od nebeské brány, kteří spolu přijdou na svět. Váš syn si pak v pohádce zahrál Ježíška. Pamatuje si na to? Bylo mu téměř pět a pamatuje si dost. Hodně tehdy na place zlobil, protože mu nebylo dobře, bojoval s virózou. Podlehl kouzlu Kláry Issové, které věčně seděl na klíně, a taky neustále šmejdil v nebeské chaloupce, z čehož byli rekvizitáři dost v pohotovosti. A strašlivě se bál malých andílků. Tehdy byl ve věku, kdy věřil na čerty, anděly, na duchy, takže když se proti němu na Kavčích horách vyřítila horda andílků, lekl se, vytrhnul se mi z ruky a zalezl pod lavici, od-