Poslední hřebíček je Špindl
Až na dvě tři solidní výjimky to byl filmový rok plný utrpení a komedii Špindl teď připadla role posledního letošního hřebíčku do rakve české tvorby.
Co se stane na horách, zůstane na horách, praví slogan premiérové předvánoční komedie. Potíž je v tom, že ve Špindlu se nestane nic, vůbec nic. Svým způsobem je opravdu kumšt natočit film takřka bez děje, zápletky a postav alespoň trochu zajímavých, neřkuli sympatických. Horské veselohry se dobře prodávají, ale Snowboarďáci měli generační šťávu i ztřeštěný humor, Padesátka alespoň základ příběhu, kdežto Špindl se potácí ve sněhu i po barech jako bezdomovec.
Vypravěčsky nemohoucí
První varování před vypravěčskou nemohoucností poskytne hned úvod s hollywoodskou berličkou, totiž osobní zpovědí jedné ze tří hrdinek včetně oslovování diváka: „Taky si večer, když usínáte, říkáte totéž, co já?“V podání Anny Polívkové jde o vyčerpanou pětatřicátnici, která pro samou práci nemá ani čas se s někým seznámit. Na hory ji vytáhnou mladší sestry, potetovaná umělkyně a obletovaná modelka, a to za pomoci mlhavých příslibů romantiky prostřednictvím utýrané mateřštiny: „Špindl není jen o lyžování.“
Než dojedou na místo určení, provázeny seriálově vzletnou písní na téma chytání druhého dechu, předvede film více než názorně všechny sponzory, od autobusů až po hotely. I název areálu na bundě lyžařského instruktora si musí odkroutit povinné záběry ve velkém detailu.
Celá cesta včetně ubytování trvá zhruba dvacet významu prostých prázdných minut. Poté přijde na řadu legrace, která se týká jednak útrap s náhradním bydlením, jednak se sportovním antitalentem nejstarší z hrdinek. Ovšem sousedské martyrium obnáší pouze otřepané střety jak kolem hygieny s postarším manželským párem, tak ohledně hluku z pokoje kapely přijímající noční návštěvy fanynek.
A pokud jde o zdánlivě neselhávající ekvilibristiku na svahu, je realizačně šizená, Anděl na horách se svou sérií pádů podává proti Špindlu vrcholný příklad akčního žánru. Místy se zdá, že si zahrál, kdo zrovna vyrazil na sjezdovku; svůdcovská epizoda Marka Vašuta zmizí do ztracena a imitace Václava Klause budí vyložené trapno.
Banality místo humoru
Ať už se Špindl vydává za cokoli, žánr crazy to rozhodně není a polibek múz jej dokonale minul. Scenárista Jaroslav Sauer sice snímkem debutuje, ale jeho režisér Milan Cieslar má dost zkušeností na to, aby zkusil zachránit, co se dá.
Jistěže zůstává bezmocný vůči dialogům typu „Řekni mi něco o sobě, třeba co právě čteš“. Humor se vyrábí vždy v opakovaných banalitách: několikrát někdo do někoho vrazí a polije ho, několikrát se někdo vyskytne na chodbě nebo v mrazu na terase jen v trenkách, několikrát holčička vpálí cizím dámám, že jsou „úplně vylízaný“, aniž ji tatínek napomene. Dále se dostaví karaoke, seznamka a jedno alkoholové opojení, aby hrdinky v nouzi poznaly rytíře.
Občas je člověku až stydno, většinou pouze nechápe, jak se na takovou produkci vůbec našly prostředky. Že se na plátně bezúčelně vynořují a zase kamsi ztrácejí epizodní postavičky, jen potvrzuje buď dramaturgický zmatek, nebo všeobecnou apatii. S výjimkou hrstky drobných hereckých jiskřiček tak z celého Špindlu zůstává daleko nejzábavnějším pohled na ostatní diváky v sále. Výraz jejich tváří dává snímku deset procent navíc.