Souboj španělských kohoutů
Katalánci zažívají povolební déja vu. Jenom sami nevědí, o kolik měsíců zpátky v čase se posunuli. Tábory unionistů a separatistů jsou nejrozdělenější od dob generála Franka a lídři obou frakcí se zrovna státotvorně nechovají.
Pokud někdo španělskému premiérovi Marianu Rajoyovi před necelými třemi měsíci vytýkal příliš tvrdý zásah proti katalánským nacionalistům, dočkal se v následujících týdnech patrně ještě většího rozčarování. Rajoy se rozhodl šéfa separatistů Carlese Puigdemonta, který vehementně mával výsledky vítězného referenda, ignorovat. Katalánec čekal, co výměnou za zklidnění emocí v Barceloně dostane. Žádná nabídka z Madridu však nepřišla. Plebiscitu o autonomii se zúčastnilo pouhých 42 procent voličů a hlasování z hlediska španělské ústavy stejně jako by pro Madrid vůbec nebylo.
Puigdemont proto, zahnán do úzkých, jednostranně vyhlásil nezávislost Barcelony na centrální vládě v Madridu. Jenže to neměl dělat. Rajoy na Puigdemontův bluf neskočil a aktivací článku 155 španělské ústavy připravil Katalánce o poslední zbytky autonomie. Zhrzený Puigdemont raději uprchl do dobrovolného exilu v Bruselu. Stejně jako dalším 14 vysokým představitelům jeho někdejšího aparátu mu totiž hrozila vazba.
Ani v Belgii se s přílišným pochopením nesetkal. Většina evropských politiků označila katalánskou krizi za interní záležitost Španělska, do které se nemají co míchat. Tím spíš, že by nedejbože mohla dodat kuráž obdobným separatistickým sentimentům napříč starým kontinentem od Lombardie po Flandry. Evropský projekt přece nade vše ctí územní celistvost a do záležitostí jiných zemí se neplete. Při pohledu na trvající ukrajinskou krizi přinejmenším platí to první, u Kosova aby si jeden hodil kostkou.
Nepovedený gambit
Zpět k našim španělským hrdinům. Bohatý katalánský region mezitím opustilo na 3 000 firem. Pokud totiž podnikatelům vadí něco ještě více než spleť byrokratických nesmyslů, je to chaos. A zlí jazykové tvrdí, že to na tamním daňovém výnosu bude již brzy poznat. Podle španělské centrální banky může vleklá politická krize z HDP země za dva roky očesat až 2,5 procentního bodu. I tomu konzervativní premiér Rajoy přislíbil zatnout tipec, a na prosinec proto vyhlásil regionální katalánské volby. Ty měly napravit křivdy zpackaného referenda a vítězstvím unionistických sil v zemi nastolit pořádek a klid.
Puigdemont vedl kampaň za znovuzvolení katalánským prezidentem trochu paradoxně ze sídla evropského dirigismu a Rajoy volal po volební přítomnosti takzvané katalánské mlčící většiny. Tedy těch voličů, kteří k říjnovému referendu ani nešli, protože s ním nechtěli mít nic společného. Jenže tentokrát se přepočítal pro změnu španělský premiér. Mlčící většina k urnám skutečně přišla, akorát nevolila tak, jak Madrid doufal.
Přestože volby vyhrála unionistická Ciudadanos s 25 procenty a 37 mandáty, separatistické partaje dosáhly v katalánském parlamentu na absolutní většinu 70 ze 135 křesel. Na procenta si oproti posledním regionálním volbám v roce 2015 nepohoršily a touha Katalánců po větší autonomii a uznání vlastní národní příslušnosti je nejsilnější od dob generála Franka. Podstatnou část jindy laxních voličů totiž namíchla Rajoyova arogance moci a na mlácení demonstrantů pendreky se taky nezapomíná. Rekordní volební účast 82 procent nelze navíc šmahem odmítnout jako říjnových 42.
Rajoy se i po volebním výprasku nadále tváří sebejistě a s Puigdemontem jednat nechce. Dřív nebo později ale bude muset. Jenom se zatím neví kde, ve Španělsku nadále hrozí resuscitovanému vůdci separatistů zatykač. Dvojka separatistů je ve vazbě a celá řada dalších čerstvě zvolených lídrů emancipace Katalánska pod policejním dozorem. Rajoy je nyní vůbec ve složité situaci. Jeho Lidová strana v katalánských volbách po zisku 3 mandátů úplně propadla a v ekonomicky liberální a proevropské Ciudadanos jí za 12 let od jejího založení vyrostla slušná konkurence. Kdyby se v dohledné době ve Španělsku konaly předčasné volby, kdo ví, jak by to pro vládnoucí stranu dopadlo. Premiér nyní vládne menšinovému kabinetu a Lidová strana má i s jejím předsedou na krku nejeden korupční skandál.
Nejhůře jsou na tom sami Katalánci, kteří jako by zažívali déja vu. Jenom sami nevědí, jestli to před letošním referendem, nebo volební z roku 2015. Puigdemont se navíc ukázal jako nezodpovědný gambler, který neměl kromě karty nezávislosti v rukou vůbec nic. Rajoyově spanilé jízdě brzy došel dech a události posledních měsíců vůbec spíš než politické klání připomínají souboj španělských kohoutů.
Mezi táborem unionistů a separatistů mezitím vznikl hluboký příkop. Někdejší známí z tamních taveren nemohou najít společné slovo a nejhorší na tom všem je, že vlastně ani pořádně nevědí, co chtějí. Na uznání vlastní národnosti by se přitom shodli všichni. Katalánská společnost je rozdělena tak půl na půl s tím, že kdyby došlo na lámání chleba, většina by asi ještě dala Madridu šanci. Ekonomické škody, které sesekáním autonomie centrální vláda napáchala, taky jen tak nezmizí. I když se obě strany nakonec nějak usmíří, šrámy referenda budou cítit ještě dlouho. Alespoň fotbalové Barce budou snad Katalánci nadále fandit svorně.